Dopisy

Politické trafiky vystupují ze tmy

Respekt 5/2014

Odpovědi advokáta Roberta Pelikána jsou sice v podstatě správné, ale jsou příliš zatíženy nešťastným stavem „co advokát, soudce, právník, to jiný právní názor“. Normální myslící občan Česka by měl svůj názor vyjádřit jednoznačně: „Poslanec má hlasovat podle svého přesvědčení, vědomí a svědomí. Nesmí se svým hlasem obchodovat. Tři poslanci porušili buď zákon, nebo dobré mravy. Nic je neomlouvá. Pouze imunita je ochránila před stíháním.“ Takoví lidé nemají v parlamentu co pohledávat. Vymáhat na (občanech) státu odškodnění je drzost, rovněž porušující dobré mravy. A vymáhat ho na žalobcích? To je možné jen v Česku vinou právní nekulturnosti. Pan advokát to ví, ale nechtěl to říci natvrdo, aby si nepohněval kolegy.

Pavel Filka

DESET ČESKÝCH ZPRÁV

Respekt 6/2014

Ve zprávě se uvádí: „Nejvýraznějším momentem jmenování se však místo politiky staly gramatické chyby v návrhu…“ Lituji, ale záměny jmen a ministerstva v oficiálním dokumentu nejsou „gramatické chyby“, podobně jako není gramatická chyba, napíšete-li do příkazu k úhradě špatné číslo účtu. To je chyba faktická a bráno do důsledku je jmenování některých ministrů neplatné.

Karel Šebesta

Ke stromům!

Respekt 6/2014

Z článku se dozvídáme o nezákonném jednání představitelů státem zřizovaných institucí, Správy Národního parku Šumava a Policie ČR, ale nikde jsem se nedozvěděl, kdo je za porušení zákona zodpovědný. Myslím, že jako občan a daňový poplatník mám právo vědět, kdo na správě a policii rozhodl o kácení, respektive ochraně tohoto nezákonného jednání. Jaká opatření byla přijata, aby tito konkrétní lidé svou chybu neopakovali? Řešením není někoho „vyhodit“, ale hledat systémové příčiny, jež chybné jednání umožnily, a opravovat tento systém.

Ztráta odpovědnosti za vlastní chyby a s ní spojená sebereflexe jsou jevy, které z veřejného prostoru takřka vymizely, přičemž se ale zásadním způsobem podílí na problémech nejen ve státní správě, ale i veřejném životě obecně. To, že udělám chybu, není ostuda, ale musím ji přiznat, snažit se ji opravit. Místo toho se opakovaně setkávám s tím, jak veřejní činitelé ve sdělovacích prostředcích lžou, jen aby zakryli vlastní chybu. Kdy už konečně přestane být společenskou normou rozšířený pokyn jednoho partnerského poradce: „Zatloukat! Zatloukat!“ To není řešení problému, ale jeho přenesení na ostatní a zmnožení.

Škole je často vytýkáno, že neučí žáky pracovat s chybou, ale kdo toto umí z dospělých? Příklady pro takové chování se hledají velmi obtížně.

Radek Kotlaba, učitel