Konec všemocného Zemana

Česká demokracie skončila. Zničila ji přímá volba prezidenta, protože Miloš Zeman se rozhodl uchvátit moc a jedna instituce za druhou mu podléhá. Takový výklad událostí na české politické scéně se v českých médiích i debatách objevoval poslední rok velmi často. Poraženectví ještě více posilovalo pozici prezidenta, který ví, jak strachu druhých využít. Jmenování vlády Bohuslava Sobotky ale jasně ukázalo, že král je nahý.

Stoupající panika

Rok s Milošem Zemanem naplnil všechny obavy, které tu vládly před jeho nástupem do funkce. Je to samolibý hulvát rozprávějící v televizi o „debilech“ a „hajzlech“, opilec způsobující veřejné skandály a posměch, pomstychtivý muž, který odmítl jmenovat profesorem člověka jen kvůli jeho jinému názoru a homosexuální orientaci, řídil pokus o povolební převrat v ČSSD a co je nejhorší, po dosednutí do křesla využil situace a naordinoval zemi vládu složenou ze svých kamarádů, ačkoli neprošli volbami a neměli podporu sněmovny. Na všech těch útocích a trapasech, v jejichž výčtu by se dalo pokračovat dlouho, přitom prezidentovy kritiky deptal pocit,že Zemanovi všechno prochází a nic ho nezastaví. Proto stoupala i ona zmiňovaná panika, že v Česku je ohroženádemokracie.

Šíření strachu funguje. Dokonce i jako obchodní artikl – poslové apokalyptických zpráv znějí vždy zásadověji než ti, kdo říkají, že na paniku je ještě brzy. Zemanova etapa se totiž dá popsat i jinak, než bylo uvedeno výše. Martina C. Putnu sice profesorem nejmenovala hlava státu, ale po veřejné kritice tak učinil ministr školství. Zemanovi lidé sdružení za ním v „politickou stranu“ Zemanovci zažili se ziskem pouhého jednoho a půl procenta katastrofální propad ve volbách. Pokus o převrat v sociální demokracii se Zemanovi nepovedl a všichni jeho vnitrostraničtí spojenci jsou v ČSSD odstaveni na druhou kolej. Vláda Jiřího Rusnoka skončila a veřejný tlak jí zabránil v zásadních rozhodnutích. Je pravda, že prezident si dokázal udržet svůj trapný slovník a alkoholický apetit, ale zaplatil za to jednou z nejnižších veřejných podpor prezidenta ve zdejších dějinách (kolem 40 procent).

A teď to nejpodstatnější – Miloš Zeman chtěl zabránit vzniku vlády Bohuslava Sobotky, intrikoval proti ní, různě strašil, které ministry mu nejmenuje a jak to zaonačí, aby kabinet nesestavil.Jenže nastalo to, co se mělo stát už dávno: Bohuslav Sobotka si trval na svém a neuhnul ani u jednoho jména. Postavil tak Zemana před nepříjemné rozhodnutí, buď trvat na svém a pokusit se tak o další puč proti Sobotkovi s celým rizikem nové hrozivé blamáže, nebo pokorně přijmout roli slabšího hráče. A světe, div se, Zeman se do sebevražedného boje nepustil a vládu jmenoval. S tak malou podporou veřejnosti by pro něj další komplikace normálního fungování zeměnemohly dopadnout dobře.

Konec dramatu

A to je vše. Tady končí celé to obrovské, vášně probouzející drama. Ne, není to konec Zemana. Není to konec jeho afér. Není to konec jeho snahy uzmout si víc moci, než mu přísluší. Je to však konec nejistoty, jak mu čelit a jestli je to vůbec možné. Možná je to banální zjištění, ale politická scéna ho evidentně potřebovala. A Zeman také.

Proč se ostatně bát politika, který musí být rád, když má dostatek energie na řízení vlastního těla? Proč se bát politika, který nepochybně má možnosti, jak do politiky zasahovat, ale rozhodujícími pravomocemi disponují vláda a parlament?

I z tohoto důvodu není třeba litovat toho, že došlo k zavedení přímé volby hlavy státu. Konečně se celé společnosti jasně ukazuje, že post prezidenta je výsostně politickou funkcí, nikoli jen reprezentativní. Je svým způsobem štěstí, že Miloš Zeman tak poškodil obraz této funkce, protože jí tím dal lidský rozměr. Tomu je lépe rozumět, a realitě se také lépe čelí než fantazii, že čeští prezidenti jsou nedotknutelní a nechybující panovníci.

Nastavování rovnováhy sil je permanentní proces. Neexistuje systém, ve kterém by k němu nedocházelo, maximálně si někdy namlouváme, že v některém je to snazší než v jiném.

Poslední soud

Další boj o rovnováhu sil se rozbíhá přímo ve vládě. V některých zdejších bajkách se v další neporazitelné zlo, pro některé možná ještě horší, než je Zeman, mění Andrej Babiš. I jemu ale takový obraz spíše pomáhá, než škodí. Je dobré znát rizika nebývalé koncentrace politické, byznysové a mediální moci, již se mu podařilo nahromadit. Nicméně ani on není temnou silou, která požírá vše, co jí stojí v cestě. Nepochybně bude usilovat o to, aby jeho hnutí uspělo i v komunálních volbách, pak také v těch parlamentních, bude chtít, aby se jeho firmám či médiím dařilo. Proto se dá předpokládat, že bude dobře zvažovat své kroky. A kdyby ne, tak má ve vládě koaliční partnery, kteří jej budou mít pod kontrolou a i ve světě podnikání a médií je stále dost konkurence. O nezávislých soudech ani nemluvě.

Týdeník Reflex minulý týden napsal, že hloupí voliči, Babiš, Zeman, Bradáčová, plukovník Šlachta, politici a média (až na Reflex) způsobili „zkázu polistopadového režimu“, která je „nenávratná a jeho resuscitace nepředstavitelná“. Pokud bychom na tuto tezi přistoupili, už není oč se snažit, protože je všechno rozhodnuto. Naštěstí to tak ale není, podobný poslední soud nad českou společností má stejnou relevanci jako někdejší varování Reflexu před Davidem Rathem coby Adolfem Hitlerem. Kde je ta tehdejší největší hrozba demokracii dnes?