Paťiv. Ještě víme, co je úcta

Na reprezentativní vydání svých textů čekal Andrej Giňa, nestor romské literatury, přes čtyřicet let. Na vině byly nepříznivé společenské a později zase komerční okolnosti. A také nešťastná náhoda – objemný svazek romských pohádek, které sepsal během šedesátých let na základě matčina vyprávění, ztratil během stěhování.

Poté publikoval své texty v mnoha romských periodicích, dostal literární cenu Open Society Fund, byly o něm natočeny dva filmové dokumenty. Knižně mu ale zatím vyšel jen útlý soubor tří povídek Bijav/Svatba (1991). Teprve teď, díky nakladatelství Triáda, vychází dvojjazyčný výbor jeho textů Paťiv. Ještě víme, co je úcta, který představuje Giňovu tvorbu v její žánrové a poetické pestrosti. Najdeme tu jeho beletristicky zpracované vzpomínky na život ve východoslovenské obci Tolčemeš, kde se narodil, romské pohádky, humoristické črty z Rokycan, kam se s rodiči přestěhoval v roce 1946, i ukázku z jeho publicistických společenských textů z let devadesátých. Přece jen je z nich ale cítit, že vyšly trochu pozdě.

Zbourat vlastní domy

Giňovy prózy nelze poměřovat podle běžných literárních zvyklostí. Vězí příliš hluboko v tradici romského folkloru, orální slovesnosti, jak je to typické pro každou etnickou literaturu v její rané fázi. Právě v tom ale spočívá její přitažlivost. Je bezprostřední, živelná a má svůj zajímavý etnografický rozměr – Giňovy texty přinášejí vzácné svědectví ze zaniklého tradičního romského světa, byť je nahlížejí lehce romantizujícíma očima. V prózách ze současného života už ale nechybí kritický a sarkastický postoj, a to ve vztahu k bílé většině i k Romům.

Zmíněný posun se projevuje i v proměně postav z Giňových příběhů. V ideálním světě jeho pohádek Rom většinou vystupuje jako šibal, který díky svojí vychytralosti vyzraje nad gadžem, ať už je to sedlák, dráb nebo šlechtic. Svérázné je tu pojetí spravedlnosti, časté jsou košilaté vtípky. Třeba v pohádce O Romovi a královně romský hrdina svede samotnou panovnici. „Můžu vám říct, že jí dal co proto. Jak potichoučku přišel, tak zase odešel a královna nic nepoznala, nebo nechtěla nic poznat.“

Podobným lechtivostem se Giňa nevyhýbá ani ve vyprávění ze své rodné vsi Tolčemeši. V pozadí už je však vždycky cítit napětí mezi bílou většinou a Romy. Jejich vzájemné soužití sice autor nelíčí jako konfliktní, spíš symbiotické – Romové pomáhají sedlákům za jídlo a naturálie na statcích, někteří z nich jsou žádanými řemeslníky, muzikanty (Giňův otec byl primáš kapely). To je taky jeden z mála způsobů, jakým si Romové mohou vydělat peníze. Už tehdy se ale jako první viník při jakékoli krádeži či konfliktu hledá mezi Romy.

V jednom z nejsilnějších textů knihy – Jak jsme si museli zbourat vlastní domy – Giňa vypráví, jak členové Hlinkovy gardy za války odvezli nejprve zdejší Židovku Chanušu, která ve vsi provozovala obchod s potravinami, a pak přinutili Romy zbourat si baráky. Před blížící se zimou si tak museli narychlo postavit chatrče pár kilometrů za vsí. „Když nás vyhnali z vesnice, přišel tatínek o kovářskou živnost. (…) Během první zimy nás tam sníh málem pohřbil. (…) Žádné romské děti se do školy nedostaly. Když bylo potřeba dojít pro něco do vesnice, ženské měly co dělat, aby se tam probily.“

K tomu je nutné dodat, že Giňa pocházel na romské poměry z bohaté a vzdělané rodiny. Jeho otec se jako voják dostal během první světové války až do Vladivostoku, ovládal tedy kromě romštiny a slovenštiny i ruštinu a poznal kus světa. Své děti vedl ke vzdělání, pro rodinu postavil dům, který se „vyrovnal těm gadžovským“, jak píše Giňa, a mezi Romy z Tolčemeše a okolí představoval uznávanou autoritu.

Podobnou úctu si během svého života vydobyl i Andrej Giňa mezi Romy v Rokycanech a později v celých Čechách. Angažoval se ve Svazu Cikánů-Romů (1969–1973), který představoval první výraznou emancipaci romské menšiny na zdejším území. Tehdy Giňa také opustil češtinu a nadále psal už jen romsky. Organizoval festivaly romské kultury, založil romskou kapelu Rytmus 84, obchodoval s tradičními potravinami.

Z povídek z té doby jsou výrazné především jeho humorné črty dvou rokycanských vykuků, Urfiho a Teluna, kteří se kvůli své vyčuranosti dostávají do groteskních situací. Objeví se tu již ale také několik sociálních moralitek, třeba text s názvem Jsme hloupí, nebo nemocní?, v němž Giňa s trpkým sarkasmem vypráví příběh Kašuka, který v „romské bance“, jak se prý u nich říká herně, prohraje celou výplatu a postupně se propadne do závislosti.

Syrový nástupce

Už od šedesátých let Andrej Giňa vystupuje jako jakýsi romský obrozenec. Horuje pro užívání romštiny mezi rodiči a dětmi, ve svých textech apeluje na pozitivní hodnoty romipen jako esenci tradičního předválečného romství. Zásluhy za ustavení romské literatury i romského jazyka mu zkrátka nikdo neupře. I přes nesporný přínos je nicméně z jeho knihy cítit, že vyšla trochu pozdě. Naprostá většina textů je svědectvím jakési počáteční mise, kdy se za přispění nadšených romistů – především Mileny Hübschmannové – romská literatura etablovala. Giňova generace viděla v tradicích zdroj moderní romské identity.

Jeho souhrnné dílo však vychází v době, kdy se mezi romisty i sociálními pracovníky naopak vedou diskuse o tom, jestli romské tradice někdy nejsou naopak na překážku řešení problémů dnešních Romů. Zejména pevné příbuzenské vazby a obtížná separace z komunity mohou prohlubovat sociální vyloučení a komplikují každý individuální pokus o cestu ze dna. Dnešní Romové žijí v jiném, mnohem složitějším světě než jejich otcové a dědové a je otázka, do jaké míry je může Giňovo buditelství vůbec oslovit.

To samozřejmě není problém autora, ten svou dějinnou literární roli splnil skvěle. Při četbě jeho příběhů poláčkovského ražení ale čtenáři dojde, že Giňovy texty bohužel nemají současnější protipól. V nejmladší romské generaci zatím není výraznější autor, který by podobné osudy – jako je třeba ten gamblera Kašuka – vylíčil syrově, bez příkras a autenticky. Andrej Giňa má samozřejmě následovníky, kteří už se od romského folkloru emancipovali a sebevědomě s tradičními motivy a styly pracují. Buď je však rozvíjejí spíše žánrově, jako například Erika Olahová, která píše poeticky-hororové povídky (Nechci se vrátit mezi mrtvé), nebo se obracejí do minulosti jako Roman Erös, jenž v románu Cadik vypráví poutavý příběh z doby holocaustu. Dramatická romská současnost ale na svoje silné literární zpracování zatím čeká.

Andrej Giňa: Paťiv. Ještě víme, co je úcta
Triáda, 320 stran