Zemřel skladatel filmové hudby Ennio Morricone

Ve věku 91 let zemřel italský hudební skladatel Ennio Morricone. Podle deníku Corriere della Sera zemřel v noci na pondělí na římské klinice na následky pádu. Jako vzpomínku odemykáme Morriconeho profil z tištěného Respektu.

Hudba se ve filmu musí chovat jako host na večírku, na který nebyl pozván,“ předestřel Ennio Morricone nedávno svůj recept redaktorovi listu The Guardian. „Nemůže hlučně vpadnout do dveří. Musí vejít zdvořile a pomalu, opatrně se seznamovat. Pokud je příliš intenzivní, mohla by film rušit.“

Sebevědomý pětaosmdesátiletý rodák z Říma přitom nemá potíže tuto zásadu kdykoli obejít. Bylo to právě porušení pravidel, které ho okamžitě proslavilo ve westernu Pro hrst dolarů. Hned v prvním snímku, který natočil společně se svým nejslavnějším spolupracovníkem, režisérem Sergiem Leonem, jeho hudba udeřila publikum do uší. Morricone tu opustil tradiční folkové motivy a vsadil na elektrické kytary, silné emoce i módní zvuk šedesátkového popu.

Od doby, kdy se Morricone poprvé objevil na filmovém večírku, uběhlo už více než půl století – ale stále platí, že dokáže strhnout na svou hudbu pozornost jako nikdo jiný. Prodeje jeho soundtracků konkurují albům rockových hvězd, stejně tak mu nečiní potíže vyprodat s koncertním programem sportovní haly – čehož je důkazem i pražské vystoupení 02 areně plánované na 9. února.

Přestože byly jeho kompozice použity v neuvěřitelných pěti stovkách televizních a filmových děl od westernů přes thrillery a dramata po komedie, Morricone je vše, jen ne snadný spolupracovník. Když už se však rozhodne, může si režisér být jistý, že hudbu dodá rychle, bude mít v záloze několik variant a dohlédne na vše od aranží až po nahrávání.Spolu s výrazným stylem jsou to právě přísné zásady, které z něj učinily zřejmě nejdůležitější postavu filmové hudby 20. století.

Vysoké i nízké

Bylo mu šest let, když mu otec – zručný trumpetista – ukázal, jak vypadá houslový klíč a malý Ennio začal psát první skladby. Ve dvanácti nastoupil na konzervatoř, kde se kromě trubky věnoval studiu skladby. V době, kdy Itálie vstoupila do války, rodina žila z otcových honorářů za hraní v hotelových orchestrech a Morricone junior za něj často zaskakoval. Právě zde se zrodila podivuhodná schopnost obsáhnout v sobě vysokou i nízkou kulturu: přes den se zapálením studoval klasické kompozice, po večerech přehrával německým vojákům taneční šlágry.

Talent pro moderní aranže a nutnost uživit rodinu zavedla klasicky školeného muzikanta již v mírových dobách do náruče nahrávací společnosti RCA, kde se záhy vypracoval na špičkového aranžéra popových hitů. Přesto jej přitahoval film, který kromě autorské práce nabízel i větší výdělek; pro čerstvého ženáče očekávajícího první dítě bylo obojí velkým lákadlem.  Poválečná Itálie totiž zažívala boom kinematografie.

Odstartovali jej Američané, kteří využili levné pracovní síly a profesionálního zázemí římských studií Cinecittà k natáčení antických velkofilmů Ben Hur či Kleopatra. Závan amerikanizace přinesl náboženstvím sešněrované zemi kulturní šok. Vystupování hollywoodských hereček, které nosily vyzývavé oblečení a měly často za sebou pár rozvodů, působilo ze začátku jako příliš velké dráždidlo. Ovšem země si na showbyznys i americký styl života rychle zvykla a sama převzala otěže nastartovaného filmového průmyslu. V šedesátých letech se Italové s ročními 540 miliony vstupenek prodaných do 13 tisíc kin stali nejvášnivějšími konzumenty filmů na světě.

Podíl na této popularitě měly brzy mít i westerny Sergia Leoneho. Nejenže přinášely zábavu a odreagování, ale drsný svět Divokého západu vymknutý pravidlům nápadně připomínal situaci na jihu Itálie, kde se rozpínala mafie. I zde nabízelo klanové uspořádání ochranu před nefungujícími sociálními strukturami a loajalita rodině se vyplácela víc než spoléhání se na policii a vymahatelnost práva.

Hudba v popředí

Když Morricone dostal v roce 1964 nabídku na hudbu k filmu Pro hrst dolarů s tehdy neznámým Clintem Eastwoodem v hlavní roli, měl štěstí, že Leone miloval hudbu natolik, že jejímu rytmu a gradaci přizpůsoboval natáčení. Právě proto jsou v jeho filmech tak dlouhé záběry bez dialogů i nemilosrdně stupňované napětí před přestřelkami. Režisér prostě nechtěl skladby předčasně ukončit. Morricone luxusní pozice využil se sebevědomím sobě vlastním – na reálie Divokého západu a ozvuky hudby dobyvatelů přitom nebral zřetel.

„To, kam je film situovaný, na mě nemá vliv,“ říká rezolutně v televizním dokumentu Morricone Conducts Morricone a podotýká, že dobové a místní vlivy je ochoten naznačovat jen v drobných detailech. Přestože hlavní téma dalšího Leoneho pistolnického filmu Hodný, zlý a ošklivý je vystavěno na motivu vytí kojota, postupy, které zde Morricone využívá, mají hodně společného s dobovým popem.

Skladatel hodil za hlavu folkové náznaky, které byly typické pro americkou westernovou produkci. S drzostí uvedl do filmové hudby jak čerstvou elektrickou kytaru Fender (inspirací mu byli britští „kovbojové“, rocková kapela The Shadows), tak éterické vokály beze slov, zvuky skutečného světa, sóla na trubku v mexickém stylu i exotické perkuse. To jsou prvky, které podle hudebního vědce Charlese Leinbergera nikdo před ním v takové míře nezkoušel propojit.

Vše pak zaranžoval v duchu velkolepé klasické hudby a finální službu Morriconeho skladbám udělal Leone. Neumístil je do pozadí pro dokreslení emocionálního efektu, jak bývá zvykem, naopak nechal při vypjatých scénách vyznít jejich mohutnost. Díky této autorské bezohlednosti se Morriconemu podařilo převrátit zavedené představy natolik, že jeho styl začali záhy napodobovat američtí filmaři.

Z Morriconeho se přes noc stal skladatel, který umí hudbu umístit do popředí – a tuto pověst si udržel do dnešních dnů. V sedmdesátých letech už jeho talentu využívají přední režiséři na starém kontinentě. Morriconemu po elektrické kytaře učarují klávesy a syntetičtější zvuk se stane typickým pro francouzské kriminální filmy té doby, jimž většinou dominuje osamělý hrdina na sebezničující misi v podání Jeana-Paula Belmonda. Stejně tak se ale nebrání hororům i romantickým snímkům.

Postupuje přitom vždy podobně. Jelikož podle svých slov není zručný klavírista, usedá rovnou před notovou osnovu. Ať už se nápady berou odkudkoli: může jít o hrací strojek v hodinkách (Pro pár dolarů navíc), zmíněné vytí kojota nebo citaci liturgické hudby (Mise), Morricone vždy reaguje na dění na plátně jako divák v kinosále. Chytá se děje a způsobu vyprávění, nesnaží se psychologizovat nitro hrdinů ani imitovat jejich pocity.

Krátké kusy

Muzikologové zdůrazňují, že Morriconeho od drtivé většiny skladatelů odlišuje cit pro italskou operní tradici. Hollywoodští autoři si vybudovali slabost pro německou školu 19. století reprezentovanou především Wagnerem, jež rozvíjí a variuje téma. Morricone inklinuje k písňové formě – a byť to není na první poslech vždy patrné, udržuje si i přehled o tvorbě velikánů moderní hudby, jako byli Stockhausen, Boulez nebo Luigi Nono.

Morricone se nesnaží o náladotvorné plochy: pracuje s krátkými, výrazně melodickými kusy, které se často opakuji a střídají podobně jako árie v Pucciniho nebo Verdiho operách. Díky tomu jeho tvorba obstojí v celovečerním koncertním podání – každá skladba je de facto psaná jako hit.

Morricone si sice v sedmdesátých letech vysloužil výsostné postavení na evropské scéně, zároveň si však nekompromisním jednáním vědomě zavíral dveře do Hollywoodu. „Nabízeli mi darem i vilu v Los Angeles, ale mně se víc líbí Řím,“ tvrdí skladatel, který se nikdy nechtěl naučit anglicky a na americkou filmovou produkci se dívá s velkou nedůvěrou. Na oplátku ani ona dlouho nestála o něj.

Zlom přišel až s historickým dramatem Mise režiséra Rolanda Joffého z roku 1986, který pojednává o jezuitské misijní cestě do Jižní Ameriky v polovině 18. století. Podobně jako kněz Gabriel v podání Jeremyho Ironse postupuje do nitra pralesa a navazuje skrze hru na hoboj kontakt s indiány kmene Guaraní, tak i Morricone prolíná liturgickou hudbu s etnickými motivy. Oba světy postupně splývají v souzvuk a jakousi novou spiritualitu.

Přestože tu Morricone neútočí tolik na uši jako ve svých raných kompozicích, i tentokrát se umí postarat, aby hudba hrála jednu z hlavních rolí a symbolizovala komunikaci naprosto odlišných kultur. Mise Morriconeho vynesla i v Americe do první ligy skladatelů; doteď je soundtrack považován za jeden z vrcholů filmové hudby a znalci berou jako křivdu, že za něj Morricone tehdy nezískal Oscara.

I to se dá vykládat jako lekce za to, jak málo je ochotný přizpůsobit se pravidlům Hollywoodu. S komponováním často nezačne, dokud nevidí finální střih filmu. Nejedná s nikým než s režisérem, ale ani od něj nenechá diktovat, jak má hudba znít či jaké jiné autory má připomínat; jak dodává: „Říkat druhým, co mají dělat, je neslušné.“

Není lepší důkaz autorské hrdosti než skutečnost, že dokázal téměř 20 let odmítat svého velkého obdivovatele Quentina Tarantina, který již od Pulp Fiction toužil, aby Morricone napsal skladbu přímo pro jeho film. Ačkoli ve snímcích Kill Bill i Hanebný pancharti použil jeho starší kusy a opět tak zvýšil skladatelovu popularitu mezi mladou generací, na jednu jedinou původní skladbu se mu ho podařilo zlomit až předloni pro Nespoutaného Djanga. A na adresu výsledného díla si pak skladatel neodpustil poznámku: „Abych řekl pravdu, nebavil mě. Bylo tam moc krve.“

Rozhodně to však nebyl výraz lenosti či únavy, stáří jako by na Morriconeho nepůsobilo a odejít z onoho filmového večírku se mu rozhodně nechce. Loni měl v kinech premiéru ceněný snímek Nejvyšší nabídka od jeho dvorního spolupracovníka posledních let: režiséra romantických fresek z nedávných italských dějin Giuseppa Tornatoreho. A ze své honosné římské rezidence plánuje projekty do dalších let. Vstává před svítáním a hned usedá k partituře. Psaní hudby se věnuje denně, jen v létě si bere měsíc volna. Během něj však jeho největší obavou bývá, zda mu nevyschne inspirace a bude schopen zase začít komponovat.

Když se jej redaktor listu The Guardian po receptu na hudbu zeptal i na to, zda se nechystá do důchodu, Morricone ho odbyl: „Přál byste si to? Já už vlastně v důchodu jsem. Mám státní penzi a z toho, co vydělám, platím daně. Ale nikdo mi neřekl, že musím přestat dělat, když beru penzi.“

Ennio Morricone (85)

Italský skladatel a dirigent. Jeho hudba byla použita ve více než 500 filmových a televizních děl. Proslavil se především spoluprací s režisérem Sergiem Leonem (Pro hrst dolarů, Tenkrát na Západě, Tenkrát v Americe). V roce 2007 získal Oscara za celoživotní dílo.