Hlavně důstojně!

Začínám den na gynekologii ÚPMD v Podolí. V ordinaci je lékař, nepřítomně se tvářící sestra a ještě jedna žena, asi stážistka. Na včerejší kontrole tady v Podolí mi lékař sdělil, že jsme přišli o vytoužené těhotenství. Navrhl mi „zákrok“. Nějak jsem včera sebrala síly ho odmítnout. Lékař si čte včerejší zápis svého kolegy: „RCUI odmítá, chce vyčkat na spontánní potrat. Zítra kontrolní UZ. Tak vy nechcete?“ zeptá se. „Tak mně se zase nechce udělat ten ultrazvuk!“

Neudržím slzy. Je mi smutno a chtěla bych, aby se mnou doktor normálně mluvil. Bojím se arogantního přístupu, neumím na něj reagovat. Lékař se na mě podívá, řekne, ať si jdu odložit, že se teda koukne. Gynekologické křeslo je od kabinky nesmyslně daleko, musím k němu polonahá přes celou ordinaci. Je mi trapně a stydím se, taky nechci dělat krvavé kapky na podlahu. Stážistka se na mě povzbudivě usměje. Jsem jí vděčná, ale nevím, jestli jsem to dala najevo.

Doktor konstatuje, že embryo je mrtvé a že ten zákrok by mi radil. S holým zadkem se jdu znovu obléci, trochu se vzpamatuji a hodlám nasadit páku č. 2, když slzy nezabraly. Přiznám, že jsem taky zdravotník, že se mi tenhle přístup nelíbí a že mi nikdo nic nevysvětlil. Dávám si pozor, abych nepůsobila jako „ta chytrá“ a zbytečně tak nedráždila. Lékař mírně pookřeje a jako kolegyni mi věnuje pár slov vysvětlení, proč je revize dělohy nutná. Podepisuji souhlas, ale vnitřně s ním smířena nejsem.

Do včerejška jsem měla v břiše vysněné dítě, z hodiny na hodinu se z něj stalo „to“, co musí pryč. Atmosféra není nakloněna dialogu, necítím, že se můžu bezpečně ptát, nejde-li zákrok odsunout na později, až se s dítětem rozloučím a smířím se s realitou. Bojím se, že pokud i dnes odmítnu a přece jen nastanou komplikace, dají mi to tu sežrat.

Na oddělení jde všechno rychle. Přijímá mne sympatická sestra. Dostanu noční košili, která je o několik čísel větší, než bych potřebovala. Lezou mi z ní prsa. Odvedou mě na zákrokový sálek. Čekám sama na studené chodbě, až někdo přijde. Držím si košili a zakrývám si prsa. První dorazil sanitář, který mě svým zjevem vyděsil. Bude mě ukládat na „kozu“? Uvidí mě? Ale pozdravil!

Za chvíli přichází anestezioložka. Uvede mě na sálek, který vypadá jako z hororu. Půdní prostor, obří místnost, uprostřed gynekologické křeslo, jinak nic. Neútulno, děsivo, strašně prázdno! Mám opravdu strach. Lehnu si, kam mi ukáže. Sanitář mi kurtuje nohy, stydím se. Mezitím, co mi anestezioložka napichuje kanylu, si mezi mýma nohama nějaká žena urovnává nástroje. Kdo to je, nevím. Nepředstavila se, nepozdravila.

Zvedám hlavu, protože to je momentálně jediná část těla, kterou nemám uvázanou, a ptám se anestezioložky. Říká mi, že je to lékařka, která mě bude operovat. Ještě mi podá buničinu, abych se vysmrkala, protože jsem zase začala brečet. Cítím se poníženě. Lékařce, která mi bude zavádět kyretu do dělohy, nestojím ani za pozdrav. Neřekla mi ani slovo! Pak jsem usnula.

Probudila jsem se na pokoji. Za dvě hodiny přijde manžel a vezme mě domů. Jak se asi cítí? Čeká za dveřmi, s jakou se vrátím. Je vlastně odstrčen, jako by se ho to netýkalo.

Doma se mi vše honí hlavou. Hrůza z tak odlidštěného přístupu předčí dokonce i smutek ze ztraceného těhotenství. Vyčítám si, že jsem nebyla silnější a tlaku podlehla.

Přála bych si mít čas na to rozloučit se s dítětem. Přála bych si, aby se mnou lékaři mluvili. Aby se mnou nezacházeli jako s kusem masa. Aby respektovali můj názor a aby nesouhlas nebrali jako útok na svou osobu. Chtěla bych se cítit v bezpečí. Přála bych si, aby vše proběhlo důstojně.

M. V.