Editorial: Dvacet let s Novou

V úterý uplyne dvacet let od chvíle, kdy v Česku začala vysílat soukromá televize Nova. Kamil Fila při té příležitosti napsal Téma o tom, jak nás ty dvě dekády soužití změnily. Občas připomíná pořady, na které člověk zapomněl nebo spíš zapomenout chtěl. Jen těžko lze totiž věřit, že vůbec kdy byly vysílány: „Dokonale antitelevizní pořad Tabu, kde zubař Roman Šmucler zpovídal devianty zavřené v budce, zapadá do celkového rámce rané Novy, v níž vítězila ulepená erotika či z řetězu popuštěné sexuální perverze nad zobrazováním násilí i zábavou,“ píše mimo jiné Kamil Fila.

Příběh Novy je tak trochu i příběhem české společnosti devadesátých let. Je tu všechno – láska, nenávist, boj, loupeže, úspěchy i pády. Možná by na Nově mohli zauvažovat o natočení telenovely, kde by byl ústřední postavou Vladimír Železný a králík Zaza. Každopádně než se tak stane, můžete si o Nově aspoň přečíst na str. 50–56.

I nadále pokračujeme v pokrývání klíčových událostí na Ukrajině. Kolega Tomáš Brolík poslal z Kyjeva reportáž, kde mimo jiné píše: „,Jistě, je to válka,‘ přikyvuje na dotaz Vadim, zda i on v neděli 19. ledna házel kameny, zápalné láhve, a když policisté v jednu chvíli prorazili barikádu, s tyčí v ruce vracel rány obušků. Vyvázl s modřinami a několika hlubokými šrámy na rukou. ,Nebyla jiná možnost,‘ nelituje násilí. Ten den podle něj celý ukrajinský protest bojoval o svou budoucnost. Pokud by lidé nedali najevo, že se nebojí tvrdých zákonů, které tři dny předtímvešly v platnost, bylo by po všem.“

Na str. 44–49 pak najdete rozhovor Martina M. Šimečky s americkým historikem Timothym Snyderem, který je mimo jiné také o Ukrajině, ale i o našem vyrovnávání se s minulostí. Snyder je autorem velmi ceněné knihy Krvavé země o politicky organizovaných masových vraždách na území střední a východní Evropy v letech 1933–1945.

Závěrem bych ještě rád poděkoval za všechny reakce, které jste nám zaslali po přečtení článku Petra Třešňáka o autistických dětech. Odezva na sociálních sítích, ale i v dopisech a e-mailech byla asi největší, co jsme dosud zažili. Je to pochopitelně ocenění především pro Petra Třešňáka, který měl dlouho pochybnosti, jestli se ten příběh vůbec dá sepsat. Množství empatických reakcí je nejlepší odpovědí, že to stálo za to.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery