Drsnější než Berlusconi

Název Volejte řediteli se změnil na Volejte Železnému, místo minerálky Korunní se pije červené víno z Mikulova, nehrají se šachy s diváky a chybí zajíc Zaza. Jinak ale sledujeme klasický monologický výklad světa ve dvaceti šesti minutách, v němž se semelou otázky na program televize, správnou degustaci ušlechtilých nápojů, vhodné oblékání, územní rozdělení a správu státu, přemítání o proměnách doby vlivem dekadentního Facebooku i ledacos dalšího. A má to stejný flow jako před lety. Železný téměř nemění svůj styl a stává se tak vlastní parodií, protože devadesátá léta se dnes zdají neskutečně vzdálená – tehdejší situace ve společnosti i na mediálním trhu působí v porovnání se současností téměř mimozemsky.

Rozhodnutí majitele TV Barrandov Jaromíra Soukupa povolat zpět do zbraně Vladimíra Železného, který neslavně z televizního byznysu odešel v roce 2002, vyhlíží trochu podivně. Barrandov není Nova a nejde zde provádět stejné triky jako před dvaceti lety. Čím tehdy první komerční celoplošně vysílaná televize tak zaujala a jak se od té doby proměnil televizní trh?

Železný dodnes s lehce posedlou kadencí trousí citáty židovského filozofa Martina Bubera, přičemž nejoblíbenější z nich („Jsme jako olivy. To nejlepší ze sebe vydáváme, teprve když jsme drceni“) zjevně nemíří na slavných deset miliard korun, které Česká republika prohrála s někdejším majitelem společnosti CME poté, co mu Železný jeho televizi za dohledu českých úřadů ukradl a stát zaplatil za špatnou ochranu amerických investic. Při jejich poslechu nám mohou vytanout na mysli další klišé, jimiž se dá předstírat vzdělanost a kultivovanost: od vstávání fénixe z popela až po nemožnost vstoupit dvakrát do téže řeky.

Vladimír Železný je zdánlivě opět televizním magnátem, ale tentokrát již nezačíná od nuly a nemíří oknem vesmíru dokořán. O dřívějším, téměř sedmdesátiprocentním podílu na televizním trhu už si nemůže ani nechat zdát. TV Barrandov, jež sídlí momentálně na stejném kopci, jen asi čtyři sta metrů od nynější Novy, se totiž pohybuje zhruba kolem pěti procent sledovanosti. Jejím zásadním problémem je, že za oněch deset let, co Železný nebyl v byznysu a věnoval se politice, tuzemské televizní publikum průměrně zestárlo také o zhruba deset let. Znamená to, že na televizi se nyní téměř vůbec nedívají mladí lidé kolem dvaceti let a ani hlavní jádro publika netvoří tak jako dříve skupina mezi pětatřiceti a padesáti lety, ale zhruba od padesáti let výše. Neochota konzumovat pouze předem připravený program v pevných vysílacích časech vychází z nynějších možností sledovat na počítači, mobilu nebo tabletu přes internet cokoli, co chce dotyčný jednotlivec vidět. Skoro nikdo už nechce být součástí masy, maximálně jen nějaké fanouškovské skupiny, generační vrstvy či „městského kmene“.