Dopisy

LÉKAŘI ZA PARADAJKY

Respekt 3/2014

Zaujal mě názor českých studentů v uvedeném článku. Čeští studenti si zřejmě při svém trvalém odmítání školného neuvědomují, za čí peníze vlastně studují. Nejsou to pouze peníze jejich rodičů, ale také rodičů jiných dětí (nestudujících), bezdětných, zde pracujících cizinců, v rámci úspor snížených sociálních nebo invalidních dávek, snížených valorizací důchodů, odebrání úlev na daních pracujících důchodců atd.

Myslím, že trocha skromnosti a přejícnosti by naší budoucí elitě slušela více.

K. Novák, Praha

DVOJÍ ŽIVOT JANA MLÁDKA

Respekt 4/2014

„NATO? To se nějak ošvindluje.“ Takový výrok Ing. Jana Mládka zazněl v roce 2012 v televizi (ve vaší analýze zmíněn není).

Bezpečnost této země stojí a padá se spojenectvím s ostatními státy NATO. Zpochybňovat jakkoli naše spojenecké svazky a oslabovat důvěru spojenců v český stát je zásadním rizikem pro naši bezpečnost. Už Otokar Březina mínil, že budeme-li švejkovat, nikdo od nás nevezme ani kůrku chleba. Budeme-li švindlovat, a na švindlování dokonce postavíme bezpečnostní program a základy státu, můžeme se dočkat téhož, že spojenci nám také nemusí pomoci, až bude třeba.

Proto je Jan Mládek jako politik zásadním bezpečnostním rizikem nejen pro svůj dvojí život, ale též pro švejkovské založení a čecháčkovskou vychytralost.

Aleš Bouda

Ráj, nebo farma zvířat?

Respekt 5/2014

Autor článku pan Schneider hodnotí koncepci tzv. základního garantovaného příjmu. Text obsahuje zavádějící informaci, že s touto koncepcí sociální organizace státu souhlasí česká Strana zelených. Není tomu tak. V rámci českých i evropských zelených samozřejmě probíhá diskuse o různých veřejných systémech, jak podpořit participaci lidí ve veřejném prostoru apod. Tato konkrétní debata je ale spíše okrajová. Rozhodně bych nedefinoval oficiální i polooficiální postoje zelených jako většinové „přijetí“ či „podporu“. Podobně u evropských zelených: jde o debaty akademické, nikoli politické.

Pro mě osobně je koncepce „základního garantovaného příjmu“ nebezpečná. Nejen z důvodu jejích ekonomistických konsekvencí (jak píše Schneider), ale také historických a společenských reminiscencí, které autor jen naznačil: z důvodu možných dopadů na prohlubování nerovnosti a z důvodů učení se hodnotám sdíleným evropskou civilizací. Zavedení by implikovalo totální plán a cenotvorbu v míře, jakou nezavedli ani nejtvrdší bolševici.

Petr Koubek, člen SZ

Výpočty, které předvedl pan Schneider, považuji za značně zjednodušující – píše, že základní příjem by musel být vyšší než 5000 Kč, protože to je zhruba částka, na niž už teď máme nárok ve formě životního minima a příplatku na bydlení. To je ovšem velký omyl – pokud například pracuji na poloviční úvazek a mám průměrný příjem, vydělám si nějakých deset tisíc měsíčně.

V takovém případě už samozřejmě na žádnou dávku od státu nemám nárok, takže jde o konečnou sumu, kterou mám za měsíc k dispozici. Kdyby mi stát dal dalších pět tisíc, moje příjmy by se zvedly o 50 procent (!), a navíc bych se dostala na částku, s níž už je mnoho lidí schopno i ochotno vyjít. V takovém případě bych měla celou polovinu pracovního týdne k dispozici – mohla bych ho prosedět v hospodě či u Facebooku, ale taky bych ho mohla věnovat studiu, dobrovolnické činnosti nebo péči o děti či staré rodiče, které by měl jinak na krku stát. Způsob, jakým pan Schneider vypočítává náklady základního příjmu, považuji za zcela symptomatický pro současnou technicistní ekonomii „má dáti, dal“ – případy, kde by stát mohl ušetřit, jsou daleko subtilnější a komplexnější povahy než těch pár miliardových položek, které nám autor předkládá.

Navíc kde je řečeno, že by se základní příjem měl financovat pouze z odvodů na sociální pojištění? Zejména ve státě, jenž je schopen utratit 20 miliard za obrněné vozy.

Barbora Skálová