Na některých věcech zkrátka záleží

Úterní ráno. V půl sedmé slyším dvanáctiletého Davida jít na záchod. Mladší Naďa otevře oko, když vejdu k ní do pokoje, vzápětí si přetáhne peřinu přes hlavu. „Vstávej, pišťucho,“ říkám, „za čtvrt hodiny doraz ke stolu.“ David přijde za pár minut do kuchyně a kontroluje stav příprav na snídani. Rád dává jídlo na stůl, ujišťuje se, že je všeho dost. „A co budeme mít k svačině?“ obvyklá otázka.

Zda a co budeme jíst, zjišťuje poměrně často. Kontrolně otvírá i spíž a ledničku. Děti jsou u nás už dva a půl roku. Často jsme s Davidem probírali, že hlady nezůstane. Chápe to, ale neumí si pomoci. Jako malý zažil velký hlad. Má však smysl pro humor –když se otočím a nadzdvihnu obočí, opáčí: „No, už jsem dlouho nekontroloval, co tam máme,“ a potutelně se usmívá.

V poledne přichází Naďa s kamarádkou Radkou. Dnes nemá žádný kroužek a budou si po škole hrát u nás. Zjistím, kolik mají úkolů, a jdu pověsit druhou várku prádla. Holky se shání po svačině. Chvíli si pohrají a Radka jde domů.

A pak už se jde s Naďou na úkoly. „Jaké i je ve slově ‚vítr‘, mami?“ volá Naďa. Jdu se raději podívat, co píše, a vysvětluji, že je sice „vítr“, ale „bez větru“. Mezitím se objevil David. Za chvíli pojedeme na trénink, tak ho posílám převléknout a připravit pití.

Nechce se mu nic chystat, proběhne krátká přestřelka, proč by měl pít, když nemá žízeň. Nechce se mu poslouchat a dělat cokoli, z čeho nic nekouká. Trenéři jim dělají povinné pauzy na pití, to samozřejmě pije, ale musí mít co. „Ahoj, mami,“ loučí se. „Vyzvedne mě táta?“ ptá se na hřišti před kamarády. Už jsem si na to dvojí oslovení od něj zvykla. Před ostatními jsme táta a máma, ale doma jsme Ivoš a Jana. Chvíli si popovídám s maminkami, které tam přivezly svoje ratolesti, a vracím se připravit večeři.

Navečer zbývá projít školu s Davidem. Učení mu jde jak kdy a taky ho to, mladého muže mnoha zájmů, nebaví. „Tak mi ukaž sešity a žákajdu.“ V žákovské žádné novinky. Za pár týdnů školy měl jen dvě poznámky a jedno zapomenuté kružítko. „Dobře, ukaž mi ještě angličtinu.“ „Nic jsme nedělali,“ strká sešit z tašky rovnou do šuplíku. „Tak mi to ukaž, vůbec nic jste si za celou hodinu nenapsali?“ „NEBUDU VYRUŠOVAT PŘI HODINĚ“ má tam 40× napsáno. „No a co? To není poznámka!“ ozve se rychle. „Pochvala za příkladné chování to taky asi není, když jsi to měl tolikrát napsat…“ - „Proč se pořád staráte? Nejste moji rodiče! Učitelka je blbá!“

Vchází tatínek. David ho odhání. „Ivoši, jdi pryč!“ Tuší, že budeme zajedno. Můj muž rozvážně povídá:  „Davide, pozor na taková slova. O paní učitelce a vůbec o dospělých mluvíme slušně. Víme, že nejsme tvoji biologičtí rodiče. Staráme se o tebe a Naďu namísto nich. U nás jsou rodiče, i když náhradní, v úctě,“ pokračuje. „Večer, místo hraní na tabletu, můžeš přemýšlet, jak to tedy je.“ David je trochu naštvaný, ale začíná tušit, že na některých věcech prostě záleží a my mu to vždy dáme najevo.

Zbytek večera probíhá v poklidu. Nejdřív prohlížím vlasy Nadě a pak vískám Davida. Žádná malá zvířátka jsem naštěstí tentokrát nenašla. Vím, že se mu honí hlavou, že jsme hrozní. I moje vlastní děti, které jsou nyní už dospělé, si občas myslely, že mají ty nejhorší rodiče na světě. A někdy si to o sobě myslím i já sama. Ach jo.

Ukládání. Vlezu si k Nadě do postele, zazpívám dvě písničky, natřepu peřinu, dám pusu, dostanu pusu a zhasínám. Dobrou noc taky Davidovi. Usíná dnes bez tabletu.

Večer si o něm s Ivošem chvíli povídáme. Víme, že i když sám chtěl do náhradní rodiny a ne zůstat v děcáku, asi si to představoval jinak. Staral se předtím o sestru a teď se my staráme o něho a on musí objevovat věci, o kterých se mu dříve ani nezdálo, třeba že lidé žijí spolu a záleží jim na sobě. Dokáže mít rád, i když kolem sebe někdy kope, kouše a škrábe.  My to víme.  Máme jeho i Naďu také moc rádi. Život je zvláštní. Má to cenu. Pro ně i pro nás. Je mi nějak docela dobře u srdce.

Jdu si pustit noční detektivku.

A. N.
(Na přání autorky nezveřejňujeme celé jméno)