„Je to takový literární úkol, jak něco napsat, i když člověk vlastně nic napsat nemůže,“ shrnul Ivan Martin Jirous zadání, které pravidelně řešil, když psal své ženě dopisy z vězení. V letech 1973–1989 absolvoval jako politický vězeň pět trestů v celkové délce přes osm let. Řada omezení i cenzurní dohled znemožňovaly sdělovat v listech cokoli bližšího jak o životě ve vězení, tak o vnitřním životě vězně. Jak se s nesplnitelným úkolem vyrovnal, ukázala kniha Magorovy dopisy (2005), v níž editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgensová soustředili básníkovy listy z prvních čtyř trestů (do roku 1985; dopisy z let 1988 a 1989 byly až na jeden nezvěstné). Listy zachycují jeho úsilí o uchování vlastního řádu, systematické studium, zážitky z četby i genezi básní. Pisatel stále promýšlí svou situaci, její smysl a vlastní úlohu v ní: „Právě teď, jak je tak kolem mne ticho a klid, to vidím úplně zřetelně, že je to v pořádku, že jsem zrovna tady, vysvětlovat se to nedá, pochopit se to dá,“ píše v únoru 1978 z Ruzyně.
↓ INZERCE
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
Arthur C. Brooks, The Atlantic•20. 11. 2024