S dvoukolákem do včelína

Vstávám kolem osmé. Po snídani běžím na Petřín, kde mám schůzku s Dášou – obě jsme seniorky, penzistky, důchodkyně… nebo jak se nám ženám dost po šedesátce říká. My jsme ale k tomu všemu ještě včelařky. Myšlenka, která nám někdy v roce 2010 neprolétla pouze hlavou, ale usídlila se tam a stala se skutečností. Začaly jsme včelařit polehounku, někteří na nás koukali jako na blázny, ale podařilo se. Po mnoha stěhováních prvních dvou úlů, kdy nás vždy někdo vypudil kvůli obavám ze včelího žihadla, jsme se do včelaření pustily. Cesta k prvnímu medu byla klopotná, nicméně teď máme na Petříně deset včelstev, dvě stanoviště, prosklený úl a vybudované zázemí na stáčení medu.

Vše je tak vzdálené od sebe, že obavy z nedostatku pohybu opravdu nemáme! A protože včelaříme na Petříně, tak i výškově je to náročné. Práce je víc, než jsme si obě dokázaly představit. Večer někdy sotva pleteme nohama. Zvláště letos, kdy naše mladá kolegyně nastoupila do práce a tím ubyly tak nezbytné ruce.

Dnes jdu ke včelám nalehko, podzimní Petřín s výhledem na Prahu je krásný za každého počasí, ale na listopad je výjimečně teplo a slunečno. Jdeme zaléčit včely před zimou – čeká nás čas zimního klidu, kdy včely zimují v úle. Období, kdy se nebudeme vláčet po strmých stezkách Petřína s dvoukolákem, vylouděným ve sběrném dvoře, plným včelařských potřeb.

Suneme se s Dášou do kopce k rozhledně, kde máme zázemí plné včelařského vybavení – a říkáme si, že to celé stojí za to, navzdory tomu, že je to práce spíš pro chlapy, navíc s nejistým výsledkem. Na stará kolena poznáváme mnoho věcí o pilném společenském hmyzu, kterého se většina Pražanů, včetně jednoho ředitele blízké školy, bojí a myslí si, že je na světě jen kvůli tomu, aby jim dal žihadlo. A protože se u včel člověk stále učí, cestou debatujeme, proč včely pořád plodují, i když už mají čas přezimovat, a proč spad včelího parazita (Varroa destructor) zase vzrostl. Jestli jsme udělaly chybu my, nebo příroda s letošním rokem plným zvratů.

V našem petřínském zázemí se dáváme do práce – tavíme vosk, myjeme krmítka, uklízíme nástavky a spřádáme plány do budoucna. Na stěnách máme kalendář školy Duha a kresby včel od dětí, které už navštívily naše úly. Příští jaro bychom letáčkem nabídly školám z Prahy 1 návštěvu dětí na včelnici, aby viděly, co včely všechno umějí a jak moc je v přírodě blanokřídlý hmyz potřebný. A hlavně že se včel nemusí bát! Díky návštěvě včelnice už budou vědět, že včela není útočná a sama od sebe žihadlo nedává. Děti jsou také nadšené z chytání a prohlížení si trubců (nemají žihadlo) či ze stáčení medu. Odcházejí sice celé upatlané, leč chytřejší o poznání, jakou cestou se med dostává do sklenic.

Naše včelaření vzniklo také z potřeby obnovit tuto tradici na levém břehu Vltavy. Na první pohled se může zdát, že včely na území Prahy 1 jsou něčím, co rozhodně do centra města nepatří. V nepříliš dávné historii však měl každý klášter na levém břehu Vltavy svůj včelín a v Jelením příkopu se včelařilo od středověku až do 20. století. V současné době je na území Prahy 1 několik dalších včelstev, například v klášteře premonstrátů na Strahově či v zahradách Pražského hradu.

Domů se vracím až za tmy a cestou přemýšlím, kde seženeme sponzory pro plánovaný včelín. Večer sedám k počítači a doplňuji seznam těch, které přes zimu chceme oslovit kvůli financování stavby. Před spaním ještě chvíli sním, že až se dílo podaří, nebudeme muset v příštích letech s naloženým dvoukolákem zdolávat Petřín, který nám občas dává zabrat tak, jako kdybychom lezly na Sněžku. Budeme nadále včelařit v neschůdném terénu Petřína, ale snad už v dřevěném zajímavém včelínu v ovocném sadu pod Strahovským klášterem.

JANA TITLBACHOVÁ, včelařka