Mlsoun

Jinak precizní překladatel románů Iana McEwana (65) Ladislav Šenkyřík udělal v tom posledním jménem Mlsoun drobnou chybu. Slavný film Muž, který nikdy nebyl tu v jedné zmínce zaměnil za podobně znějící titul Muž, který nebyl. Zatímco první snímek by měl v knize svůj smysl, protože vypráví o precizní akci britské rozvědky, při níž mystifikovala celou německou armádu a podařilo se jí tak zvrátit průběh druhé světové války, ten druhý nemá s knihou společného nic, neboť popisuje bezvýznamný život amerického holiče, který jde z průšvihu do průšvihu.

Omyl je to ale vlastně symbolický: v textech britského mistra jemné ironie mají podobná drobná nedorozumění klíčovou úlohu a přes svou prvotní nezávažnost zásadně ovlivňují směr kroků jejich hlavních hrdinů. Platí to i pro Mlsouna.

Také hrdinka románu, čerstvě vystudovaná matematička Serena Fromeová, se k osudové kapitole svého života dostane víceméně omylem. Coby atraktivní dívka skončí počátkem sedmdesátých let v posteli muže, který ji naverbuje k MI5. Bez jakýchkoli zkušeností pak dostane za úkol vnutit začínajícímu spisovateli Tomu Haleymu stipendium jisté nevládní organizace, jež je ovšem tajně financována vládou, respektive právě MI5. Smyslem operace pojmenované Mlsoun je pod dohledem rozvědky vychovat talentovaného tvůrce, který by mezi intelektuály tíhnoucími k levici naopak podporoval pravicovou politiku.

Vtip je ale v tom, že spisovatel nesmí přijít na to, že je placen vládou, což zásadně ztíží fakt, že se do sebe Haley a Fromeová hned při prvním setkání zamilují.

Atmosféra studené války je přitom stále silně vyhrocená, takže tajná služba žije až v paranoidním strachu, aby na ni nic neprasklo. Navíc Británie zrovna prochází ekonomickou i společenskou krizí. Hornické stávky proti vládě Edwarda Heathe vyústí ve vyhlášení třídenního pracovního týdne, aby se snížily náklady za topení. A do toho se země otřásá teroristickými útoky IRA. Státní úředníci se tedy ocitají v ještě větším stresu. V takové zkoušce by stěží obstál i James Bond, natož poněkud zmatená a hlavně všem vlivům podléhající Serena Fromeová.

Jistě není náhodou, že osud obou hrdinů posledních dvou McEwanových románů je zásadně poznamenán střetem se státní správou. Ve tři roky starém Solaru to byl nositel Nobelovy ceny za fyziku, který svůj sen o světě bez energetických krizí realizoval pomocí drancování veřejných rozpočtů, díky nimž propadl – ve výsledku fatální – iluzi o vlastní neomylnosti. To spisovatel Haley odmítne uvěřit, že vzhledem k „pomoci“ shora má větší šanci svým psaním spasit svět, a ze střetu nakonec vychází jako vítěz.

Pro McEwana je to dost netradiční závěr. Stačí si koneckonců vzpomenout, jak tragicky dopadl hrdina jeho jiného špionážního románu, Nevinný z roku 1990. Toho konflikt mezi svědomím a společenskými pravidly dožene až k šílenému zločinu. Jako by McEwan po letech dospěl k přesvědčení, že pokud má člověk dostatek vůle, může se se ctí vylízat z jakékoli situace. Tento dojem podporuje i zjevný odkaz v Mlsounovi na populární novelu Cormaca McCarthyho Cesta. Když Haley napíše podobně laděný dystopický text o Británii po jaderné katastrofě a získá za něj státní cenu (Cesta si mimochodem vysloužila Pulitzera), je jeho román ztrhán jako „módní apokalypsa“ a „nenáročný nihilismus“.

Zdá se, že Ianu McEwanovi po šedesátce přes všechnu jeho ironii nejvíc vadí právě víra v neodvratitelné konce a s tím související lidská pasivita. Když satiricky, nicméně dost reálně popisuje život britských umělců během sedmé dekády, kdy jim ponížené království velkoryse umožnilo strávit čas na sociálních dávkách bezútěšným kouřením konopí, míní o nich, že „někde hluboko uvnitř dobře věděli, že tyto dávky nebyly zamýšleny k tomu, aby si z nich střední třída mohla platit volný čas a pohodovou zábavu“. A korunu všemu nasazuje na posledních stránkách Mlsouna, kdy odhalí, že ani s tím koncem Haleyho to nebude takové, jak to celou dobu vypadalo.

Ian McEwan: Mlsoun
Přeložil Ladislav Šenkyřík, Odeon, 331 stran