U zápisu

V 6.30 zvoní budík a už slyším kroky v podkroví – vstávají děti. Velí starší dcera: oblékání, dolů po schodech do kuchyně, obvyklá porce cornflakes, čištění zubů a už jsou oba v malé chodbičce u venkovních dveří.

Jako každý pracovní den zamíříme z předměstí Prahy na Královské Vinohrady. Vyjíždíme včas, abychom unikli frontě na Jižní spojce. Jsme na místě. Před školou si s dcerou přejeme hezký den a já pokračuji se synem do školky. Při převlékání se domlouvám s paní učitelkou, že dnes výjimečně odejdeme ještě před obědem – jdeme totiž na zápis do první třídy jazykové ZŠ.

Za pár hodin vyzvedávám syna. Když pospícháme parkem, najednou slyším: „Mami, já se bojím.“ Překvapí mě to. „Vůbec se neboj… tam si jenom chvíli pohraješ a popovídáš s paní učitelkou, bude to zábava a budeme rychle hotoví.“ A již otevíráme vstupní dveře školy.

Krok první – na registraci mi paní učitelka s úsměvem podává k vyplnění žádost o přijetí dítěte a letáček „Dvacatero vzkazů rodičům od jejich dětí“.

Krok druhý – stezka pro budoucí prvňáčky. Syn navléká korálky přesně podle zadání. Paní učitelka se ptá, zda si je jist, že navlékl přesně šest zelených korálků. Syna otázka znejistí, ale do deseti počítat umí a barvy také bezpečně pozná, a tak po chvilce kývne. Dále sčítá, odčítá, skládá puzzle, leze přes provaz, kreslí.

Já mezitím vyplňuji žádost a uvádím informace o tom, že syn je bilingvní a že tři a půl roku ze svých pěti strávil v Belgii, kde rok chodil do frankofonní školky.

Krok třetí – pohovor. Při vstupu do třídy nás vítají dvě učitelky. Mladší z nich se mě hned ujme, zkontroluje vyplněnou žádost a odvádí syna do první lavice. Já zůstávám v poslední lavici a zdálky pozoruji pohovor: podepiš se, dokresli, pojmenuj, vyber, seřaď, zavaž. Ne všechno jde synovi dobře. Nedaří se mu udělat kličku na provázku okolo nohy. Po chvilce si učitelka se slovy „takhle by ti ta bota spadla“ bere provázek zpět. Pak se syn zasekne, když má spojovat učitelkou vyslovená jednotlivá písmenka do slov. Nenachází slovo, aby vytvořil jednoduchý rým.

V průběhu pohovoru pročítám letáček se stručnými hesly, který jsem dostala u registrace. Myslím, že nejeden rodič by k některým sdělením, jako například „nebojte se být přísní a pevní“, přivítal rozsáhlejší vysvětlení. Tuším, že chybná interpretace takových doporučení by mohla udělat víc škody než užitku. Již několik let se prostřednictvím vzdělávacích projektů v jedné z neziskových organizací, ve které jsem zapojena, snažíme do ČR přinést dobrou praxi v navazování a posílení spolupráce mezi pedagogy a rodiči, a tak mě tento letáček trochu pobouří.

Pohovor se synem skončil a učitelky se loučí. Součástí tohoto kroku měl být i pohovor s rodiči. Nikdo se mě ale na nic neptá, a tak aspoň opakuji informace, že syn je bilingvní a že od tří do čtyř let chodil do frankofonní školky. Paní učitelka na to odpovídá, že „ta slovní zásoba je opravdu velmi slabá“. Jako řešení navrhuje zvážit roční odklad. Informaci o tom, že se syn musel vypořádat s dvěma jazyky, asi přeslechla.

Krok čtvrtý a poslední – psychologický kreslicí test. Podle pokynů zůstávám na chodbě. Přemýšlím, že ta krásná škola není pro našeho syna – neumí číst, rýmovat a má slabou slovní zásobu v češtině.

Syn se naštěstí během chvilky vynoří ze třídy. U školních vrat ho chválím, že umí tak hezky počítat a vůbec, že mu to šlo. „Ale málo pracujeme s písmenky, mami,“ vážně mi odpovídá. Kráčíme po krásných Vinohradech a oba se již těšíme na oběd. „Vezmou mě?“ ptá se najednou. „Já nevím, hlásí se hodně dětí,“ odpovídám. A v myšlenkách dodávám: „Nejspíš bychom tam stejně nechtěli.“ Po dnešku si totiž vůbec nejsem jistá, že by tam chodil rád.