Dělal jsem, co jsem považoval za správné

Asi bychom v soudobých českých dějinách jen obtížně hledali životní osud tak nekonvenční, jakým je ten Petra Uhla. Paradoxem, který se vine celým jeho životem, je obdivuhodně statečný boj za obranu lidských práv a svobod, a zároveň vášnivá obrana komunistické ideologie.

Ani Uhlův biografický knižní rozhovor Dělal jsem, co jsem považoval za správné nepřináší do rozporů jeho myšlenkového světa jasnější vhled. Zato je výmluvným příkladem relativizace komunistické podstaty minulého režimu, již prosazuje současná nová levice.

Pařížská škola

Řekněme rovnou, že knižní rozhovor s Petrem Uhlem lze dočíst do konce jen s notnou dávkou empatie. Pokud chceme pochopit jeho životní příběh, musíme se prodrat houštinou ideologických frází, vyčerpávajícím líčením disputací o dávno vyhynulých čeledích a podčeledích radikálních levicových proudů, které jsou snášeny na hromadu jako na jakési pohřebiště intelektuálního balastu 20. století. Když ale zůstaneme trpěliví a budeme číst mezi řádky, vystoupí před námi nonkonformní a zajímavý osud.

V šedesátých letech v Československu naplno propuká deziluze z komunistických idejí a zvěrstev režimu. Uvědomělejší část komunistů sice zkouší vynalézt reformní variantu socialismu, ale většinu mladých lidí to nezajímá. Chtějí si žít po svém, a když vstupují do strany, pak v naprosté většině z kariéristických důvodů.

V tu dobu se začíná veřejně angažovat Petr Uhl. Navzdory duchu doby se prohlašuje za zapáleného komunistu – nebo jak by on řekl radikálního socialistu –, který ovšem do služeb režimu nikdy nevstoupí. Naopak jej vášnivě kritizuje, vytýká mu zneužití původních idejí, čímž se pro režim stává podvratnějším než mnozí jiní disidenti-demokrati.

Formovala ho totiž jiná, velmi nečeská zkušenost. Navzdory obstrukcím, které znemožňovaly vycestovat na Západ, žil způsobem doslova internacionálním. Procestoval půlku Evropy, získal přátele mezi svými soudruhy v Polsku, Německu, Itálii a především ve Francii, kam se od roku 1965 pravidelně vracel.

Umožňoval mu to dobrý „třídní původ“ a bohaté jazykové schopnosti, díky kterým získal zahraniční kontakty i mnohem širší přístup k zahraniční literatuře než jeho vrstevníci. V knize přiznává, že právě díky studentskému hnutí a hnutí Čtvrté internacionály, s nimiž se ve Francii sblížil, naplno propadl v českém prostředí cizokrajné myšlence radikálního socialismu. Do té doby byl „relativní stoupenec politického systému, který v Československu byl“.

Jeho pozice tedy silně připomínala francouzské radikální intelektuály, kteří vedli v zakouřených kavárnách halucinační diskuse o utopiích a revoluci. Zatímco jim ale nehrozilo za jejich postoje a akce relativně nic vážného, Petr Uhl své názory prosazuje v režimu s totalitními rysy. Za účast v Hnutí revoluční mládeže a za akce během pražského jara tak v roce 1969 skončí čtyři roky ve vězení. A dalších pět si odsedí od roku 1979 za účast ve Výboru za obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).

Rodí se tak dějinný paradox – vášnivý komunista, stoupenec myšlenek Trockého a bolševiků, se stává jedním z lídrů opozice, bojovníkem za lidská práva, který si se zdejším režimem nikdy nezadá. A zároveň nikdy neustoupí ze svých mladických pozic. Neustále se vůči svému okolí vymezuje, až obsedantně svět ideologicky třídí a komunistickou myšlenku nikdy nepřestane považovat za ušlechtilou.

Český unikát

V knižním rozhovoru tento rozpor vysvětluje tím, že nepovažoval a nepovažuje tehdejší režim za komunistický. Označuje jej za byrokratickou diktaturu. Komunismus tedy neselhal, protože tu nikdy žádný nebyl. Celkem banální otázku, jestli ideologický návod, podle nějž se nikdy nepodařilo sestavit inzerovanou utopii, ale jen různé formy hrůzovlády, není z podstaty vadný, si neklade.

Případné rozpory svého pojetí světa zahlazuje argumentačním mlžením a slovíčkařením – o revoluci například mluví jako o „zkrácené změně poměrů“. V jeho myšlení sice zůstává esprit pařížských polemik, ale neprovází jej žádná reflexe. Naopak Petr Uhl svůj ideologický mikrokosmos pokrývá dalšími vrstvami lazury své – jinak obdivuhodné – erudice. O to tužší a neproniknutelnější bariéra tím vzniká.

Posiluje to i styl, jakým Zdenko Pavelka – bývalý Uhlův kolega z deníku Právo – knižní rozhovor vede. Přijal submisivní roli koordinátora, který živelné vyprávění Petra Uhla spíše jen postrkává. Jeho otázky jsou zhusta návodné, jen stěží respondentovy odpovědi usměrňuje, nedaří se mu držet téma. Petr Uhl při svém vzpomínání odbíhá, skáče v čase, své teze jen nahazuje nebo ztrácí pozornost čtenáře mnohomluvnými výklady.

Zdenko Pavelka selhává i ve funkci zpovědníka. Neptá se po motivech dotazovaného, spokojuje se s líčením faktů – s kým se Petr Uhl potkal a kdy, o čem spolu mluvili. Úmorně se tu opakuje třídění ideologických proudů, proti nimž se Uhl vymezuje, nebo k nimž se naopak hlásí, podrobně se věnuje jejich názvosloví, aniž by je více charakterizoval. O konkrétních myšlenkách, zkušenostech a prožitcích, díky nimž došel ke svým postojům, tu neprozradí téměř nic. Hlavní dobrodružství jeho života, totiž puntičkářsky urputný souboj s normalizačním mocenským aparátem o lidská práva, kniha příliš nerozvádí nebo popisuje jen nudně.

I v tomhle vyprávění se však odrážejí povahové rysy Petra Uhla, které z něj udělaly klíčovou postavu českého disentu – pracovitost, důslednost, spolehlivost, systematická činorodost. V opozici se pohyboval dvacet let, neustále mu hrozilo vězení. Spoluzaložil Hnutí revoluční mládeže, VONS, výrazně spoluurčil charakter Charty 77, působil v Československém helsinském výboru a po listopadu se spolupodílel na vzniku úřadu zmocněnce vlády pro lidská práva, který i nějaký čas zastával.

Zkrátka málokdo udělal v boji za lidská práva v této zemi více než on. Právě proto je tak paradoxním motivem jeho myšlenkového světa odpor k antikomunismu, který v duchu pojetí současné nové levice považuje za „nejhorší pohromu dnešní české společnosti“.

Je možné, že lidé, kteří Uhla znají, ani jinou knihu nečekali. Vždycky byl otevřený a upřímný, ve své ideologické umanutosti i občanských kvalitách. Když mluvíme o rozporu mezi slovy a činy, myslíme tím obvykle, že někdo odvážně a nabubřele tlachá, ale podle svých slov nežije, nebo je dokonce popírá. Petr Uhl je zcela unikátní případ opaku. Obhajuje dnes už mnohokrát zkompromitované ideje, ale jeho život je úctyhodnou službou právu a svobodě.

Zdenko Pavelka, Petr Uhl: Dělal jsem, co jsem považoval za správné
Torst, 600 stran