Fascinován skutečností

Petr Nikl (53) má po ránu napilno. Galerie v pražské Městské knihovně je otevřená teprve pár minut, sály už ale proudí školní výpravy, výtvarník se mezi nimi proplétá a snaží se doladit detaily své expozice. „Práší se do nich, tak vydrží fungovat jen tři hodiny, musím asi koupit novou generaci. A teď jim ještě nasypu krmení,“ říká svým typickým tichým hláskem muž s vizáží roztržitého Pierra Richarda, když vyměňuje baterie v hračkách v podobě neustále se kutálejících a plazících míčků a brouků. Ty po podlaze galerie už několik týdnů donekonečna roznášejí ono krmení, tedy barevný prášek, jenž na ploše pokryté papíry vytváří podivné mandalové obrazce.

„Chtěl jsem tu zhmotnit čas. Zachycovat jeho stopy, které jsou permanentně v procesu a stále narůstají. Nemůžu se od toho odtrhnout, tak jsem tu většinou celý den,“ dodává ke svému pravidelnému rituálu umělec, který se tak stal v podstatě jedním z exponátů své výstavy pojmenované Hra o čas. Právě jeho výjimečná schopnost ignorovat přibývající minuty, hodiny a léta z něj přitom dělá ojedinělý, věčně mladý zjev zdejší výtvarné scény. I s tím rizikem, že to může na leckoho působit infantilně.

Pod víkem peřináče

S nápadem připravit Niklovi…