Edward Lucas: Respektu respekt

Když vezmu do ruky Respekt, stane se několik věcí. Nejdříve se rozjedou zrezavělá kolečka v mém mozku, jež mi kdysi pomáhala zvládat češtinu. A pak se ve mně začne křížit příjemný pocit s nepříjemným. Nepříjemným proto, že země, kterou mám tak rád, se ocitla ve zmatku vinou špatného vedení, stagnace, korupce a ruského objetí. Příjemným proto, že o tom všem někdo píše – čestně, odvážně, elegantně a zajímavě.

Líbí se mi způsob, jakým se zaměřujete na zneužívání moci a přitom se vyhýbáte uměle rozhořčenému tónu, který je neduhem novinařiny v celém vašem regionu. Neočekáváte od politiků, že budou dokonalí, a od problémů, že budou okamžitě vyřešeny, vaše stránky se úlevně vyhýbají hysterickým „aférám“, které zaplňují například polský tisk. Nejste přehnaně kritičtí: oceňujete úspěch (a doufáte v něj) bez potřeby být uštěpační jen proto, aby vás někdo nepodezíral z naivity. Svět pro vás nekončí za hranicemi vaší země. Vím, jak drahé je pokrývat zahraniční události, ale vám ty peníze stojí za to.

Když je řeč o penězích, přál bych vám více inzerce. Demokracie potřebuje svobodný tisk, jenže pokud jde o ten kvalitní, zejména v menších zemích se zatím nenašel obchodní model, který by ho udržitelně financoval. Stránky vašeho časopisu přitom vyzařují poctivost: nenacházím v nich články, které by obsahovaly maskovanou (anebo i nezamaskovanou) úlitbu nějakým firmám kvůli inzerci. Vyhýbáte se i uměle vyvolaným útokům – což je jedna z dalších forem korupce v žurnalismu. Udržujete vysokou čínskou zeď mezi redakcí a komerčními zájmy, a to v době, kdy dokonce i takoví novinářští titáni jako třeba časopis Time ji cihlu po cihle rozebírají. Ať vám to vydrží.

Nejste posedlí politikou. Víte, že kultura je důležitá, někdy více než každodenní pražské intriky. A nejste ani nadmíru soustředěni na dění v hlavním městě: jev, kterým trpí mnoho médií včetně těch v mé zemi.

A mimořádně mě těší, že se zabýváte dějinami. Zvláště jsem ocenil váš nedávný text, v němž jste si položili otázku, proč v roce 1989 prakticky nikdo neočekával revoluci. Byl velmi dobře vyvážen i s nádechem ironie, jež byla vítanou protilátkou proti tónu, kterým se o revoluci psalo jinde (včetně některých zahraničních médií).

Většina lidí je čtvrt století po sametové revoluci krmena hollywoodskou verzí dějin, podle níž radostný a barevný dav neúprosně smetl prolhané šedivé muže plné nenávisti.

Tak to ale vůbec nebylo. Po celý rok 1989 jsem žil v Praze a cítil jsem se tehdy osaměle, cítil jsem strach a zmatek z tehdejšího dění. Většina Čechů a Slováků nebyli ani hrdinové, ani padouši. Mnozí nabyli odvahy až v okamžiku, kdy už jí nebylo potřeba. Není divu, že vůči dnešní sentimentální barvotiskové oficiální verzi dějin pociťují nechuť a zmatek.

Právě Respekt však pro mne ztělesňuje to nejlepší z těch dnů: klidné a pevné odhodlání zůstat věrný evropským hodnotám, jako je pravda, solidarita a laskavost, jakkoli staromódní se mohou zdát. Jen málo médií v Evropě by si trouflo věnovat dvě strany vůdci tibetské exilové vlády, jak jste to nedávno udělali vy. Možná kvůli tomu přijdete o nějakou inzerci. Jenže pochybuji, že vám vůbec taková myšlenka přišla na rozum, což je na tom právě to hezké.

Z celého srdce vám blahopřeji k výkonu, jejž jste dosáhli během 25 let, a přeji vám vše nejlepší do příštího čtvrtstoletí. 

Autor je editor týdeníku The Economist.

Výroční web k 25 letům Respektu

Respect to Respekt

When I pick up a copy of Respekt several things happen. First, the rusty gears in the part of my brain which once managed my Czech-language facilities begin to turn. Then I feel pleased and cross. Cross because a country that I like so much is in such a mess: to varying degrees ill-led, ill-run, stagnant, corrupt and in Russia’s grip. Pleased that someone is writing about it – honestly, bravely, elegantly and amusingly.

I like the way that you focus on real abuses of power, while avoiding the tone of artificial outrage which is the default setting journalism elsewhere in the region. You do not expect politicians to be perfect, or problems to be solved instantly, and your pages are blessedly free of the hysterical “afery” which fill much of, say, the Polish press. You are not hyper-critical: you celebrate achievement (and the hope of it) without feeling obliged to be sour or flippant just to show that you are not naïve. You look beyond the borders of your country. I know how expensive foreign coverage is. You find the money for it.

On that subject, I wish you had more advertising. Democracy needs a free press, but the quality press does not, yet, have a business model sufficient to sustain it, especially in small countries. Your pages radiate honesty: I do not see stories that contain disguised (or not so disguised) PR puffs for companies. Nor do you run attack-jobs—another kind of corruption in journalism. You are maintaining the Chinese Wall between editorial and commercial considerations at a time when even titanic titles like Time are explicitly renouncing it. Long may that last.

You are not monomaniacal about politics. Culture matters, sometimes more than the daily intrigues of Prague. You are not too metropolitan: another big failing of the media elsewhere, not least in my country.

Most of all you make me happy too because of your approach to history. I particularly enjoyed the piece you wrote on the revolution nobody expected. That was suitably balanced and ironic—and a much-needed antidote to what was written elsewhere (for example in some foreign media).

25 years since the Velvet Revolution have left most people with a Hollywood version of history, in which a joyful and colourful tide inexorably swept away the grey men with their lies and hatred.

It wasn’t like that at all. I lived in Prague all through 1989, lonely, scared and confused by what was happening. Most Czechs and Slovaks then were neither heroes nor villains. Many became brave when it was safe to do so, but not before. It is not surprising that they feel bemused and a bit resentful about the sentimental Technicolour of official history.

But for me Respekt exemplifies the best of those days: a quiet and beleaguered determination to stick to European values, of truth, solidarity and kindness, however unfashionable they might be. Few periodicals in Europe would devote a double-page spread to the leader of the Tibetan exile government the way you did. It probably will cost you some advertising. The nice thing is, I doubt that even crossed your mind.

Please accept my warmest congratulations for your work over the past 25 years, and my best wishes for the next quarter-century.