První čtyři takty

Album je to vlastně šílené. Písně postavené na šansonovém půdorysu s texty, které mají mnohdy délku i stavbu povídek. Zpěváci se tu střídají jako v muzikálu, slovenský popař Richard Müller zpívá o štěstí řečí veksláka, Michael Kocáb se děsí příchodu stáří a elegantní skladatel Petr Hapka se stylizuje do burana v Buřty, pivo, nenávist.

Album V penziónu Svět se natáčelo na sklonku normalizace. V době, kdy československému éteru kraloval kolotočářský pop, zároveň tu zcela zázračně poprvé vystoupili Depeche Mode. Do desky se však z dobového otisklo pramálo. Mohla za to především hudba Petra Hapky, která jako kdyby přicházela z časů, jež předcházely všemu popovému. Přitom se vždy díky ničím nekažené melodičnosti uměla zalíbit a stát se populární.

Pokud by se Petr Hapka, který minulý týden podlehl těžké nemoci, dal přirovnat k někomu jinému na české kulturní scéně, pak by to nebyl žádný jiný hudebník, ale fotograf Jan Saudek. Ti dva k sobě mají překvapivě blízko, a to nejen v imagi, ale i v tvorbě. Oba si uchovali zvláštní prvorepublikovou obřadnost kombinovanou s prostopášností téže éry. K tomu připočtěme věčné klukovství kombinované s marnivostí a slabostí pro ženy. Oba nepopiratelní géniové, kteří se – snad vinou vlastní pohodlnosti – často neváhali ve svém díle opakovat,…