Perný den na finančáku

Dnes jedeme do Brna na finanční úřad zaplatit daň z nabytí nemovitosti. Už potřetí. Zatím vždy bezúspěšně, jen vyzbrojeni novými formuláři. Trvalo týden, než jsem přemluvila manžela, aby mi pomohl s vyplňováním 12stránkového dotazníku. „Nechápu, proč vyplňovat formulář o nabytí, když jsi tu nemovitost pozbyla,“ namítal.

Jste-li nabyvatel, vyplňte pouze část 2 této přílohy v jednom vyhotovení. Jste-li převodce, vyplňte celou tuto přílohu v počtu odpovídajícím počtu nabyvatelů. Nabyvatelé jsou manželé. Dva. Pozbyvatelé jsme já a moje sestra, také dva, respektive dvě. Chata je jedna. V tabulce č. 1 byla zvolena směrná hodnota pro určení srovnávací daňové hodnoty, zatímco v tabulce č. 2 byla zvolena zjištěná cena pro určení srovnávací daňové hodnoty. Chata je prodána, kupní smlouvu přikládám a opravdu nevím, jak diagnostikovat cenu, za kterou jsme ji prodaly.

Krátce po poledni jsme s vyplňováním hotovi, Aleš oholen, já umyté vlasy. Na D1 je jen malá zácpa, vypadá to, že to stihneme. Svírám v ruce složku s vyplněným formulářem a kopiemi kupní smlouvy, výpisu z katastru nemovitostí a plné moci od své sestry.

Pán v kanceláři listuje ve formuláři. „Tu daň máte špatně.“ „Ale ve formuláři stojí, že jsou to čtyři procenta z ceny!“ (Netroufám si říct, jestli směrné, nebo zjištěné, o prodejní ceně se ve formuláři nepíše.) „Ta daň nepatří do kolonky daň celkem, ale záloha celkem!“ Dovolí mi udělat šipku.

„Tu sestru sem nepište, ona není spoluvlastník, spoluvlastník může být jen manžel/manželka.“ Sestru smím škrtnout. „A u sestry škrtnout sebe. Tloušťka stěn 15 cm, chemický záchod… no, já to kontrolovat nebudu.“ Zřejmě nikdo. „Proč to teda musím vyplňovat?“ ptám se v duchu. „Běžte si to dát do podatelny,“ shovívavě nás propouští. Konečně. Jenom dvě chyby. A opravitelné!

V podatelně nikdo není, stoupneme si radostně k okýnku, v ruce všechny doklady srovnané v průhledném obalu. „Nestůjte tady dva,“ vyštěkne na nás paní za přepážkou. „Ale my patříme k sobě,“ vysvětluje Aleš. „Je tady kamera! Kamera nemůže oba zabírat, tady smí stát jen jeden,“ ztrácí s námi paní trpělivost. „Co mám dělat?“ ptá se zmateně Aleš. „Asi jít pryč,“ šeptám. Vytahuje peněženku a podává mi ji. „Nemáte vyplněný finanční úřad!“ „Já myslela, že si tam dáte razítko…“ „Tady je napsáno Finančnímu úřadu pro,“ ukazuje paní prstem na úvodní kolonku. Ale který? Sestra bydlí v Praze, já na Vysočině a chata je na přehradě, děsím se, že budu muset všechno opsat ještě třikrát. Paní krčí rameny. Manžel přistupuje a radí, abych napsala jako finanční úřad Rybníček, kam patří chata podle katastru. Pak rychle odskočí, aby nepletl kameru.

„Tady se to neplatí, musíte k pokladně, my jsme podatelna,“ odhání nás paní důrazně. Odcházím k pokladně. „Tak co platíte?“ „Daň z nabytí nemovitosti za sebe a svou sestru.“ „Rodné číslo!“ Svoje vím zpaměti, pro sestřino se vracím k podatelně. Paní otráveně vyhledá můj formulář, opisuji si sestřino rodné číslo a vracím se k pokladně. „Tu tady nemám,“ říká paní. Padá na mě děs. „Běžte si ji registrovat.“ „Kam?“ „Nevidíte okýnko?“ Přepadá mě euforie, jak vstřícně k občanům je to na Rybníčku zařízeno. Celou tu dobu jsme v podatelně sami. Jsem si jistá, že registrační paní bude mít radost z úkolu, který jí zpestří den, ale nemá. Nahlásím sestru (mohla bych si ji vymyslet!) a sestra s rodným číslem začne existovat. Vracím se k pokladně kolem přikrčeného Aleše a platím daň za sebe a zaregistrovanou sestru.

Opouštíme finanční úřad s kručícím žaludkem. Najíme se doma, jaksi nám dnes nepřipadá Brno přátelské. Netušíme, že se domů dostaneme až za tmy, kolona se táhne donekonečna, mrholí, všude husté cáry mlhy. Kočky na prahu vyčítavě mňoukají.

Teprve po večeři pocítím úlevu. Konečně se povedlo tu daň zaplatit. (Ještě netuším, že mi za týden zatelefonují, že mám přivézt originál plné moci.) Večer volá dcera, že v metru už neukazují, kdy vlak odjel, ale kdy přijede. Tak to je další skvělá zpráva. Lezu spokojeně do postele.

Zuzana Richterová, Jabloňov