Vyřídíme to rychle

Křach. A je to, skoro se mi chce se smát. Toho že se lidé celý život bojí? A bolí to přitom míň než vytržení zubu. Samozřejmě, hned se dostaví nervozita. Protože co bude dál, to se neví. Jistěže tunel, na konci světlo, to známe, odtud se někteří ještě vrátili. Ale já se vracet nehodlám, nic mě zpátky nevolá, žil jsem už dost dlouho. A tak postupuju za tím světlem. Na konci stojí postava.

„Musíme to vyřídit rychle, máme toho moc,“ říká. Uspěchaný chlapík v kožené bundičce a sportovních botách, jako jsem býval kdysi já. Vypadá jako nějaký produkční. „Produkční,“ představí se. „Tady máte počítač, na síti je složka s vaším materiálem,“ podává mi notebook. „Musíte se vejít do šesti vteřin, tak vyberte to nejlepší.“ Šest vteřin? Na celý můj život? „Dřív to byly tři minuty, ale teď ho nějak nadchnul Vine. Tam se vám stejně víc nenahraje. Tak se snažte, ať to stojí za to.“