Předstírat je prostě lhát

Belgická výtvarnice Dominique Goblet pracovala na albu Předstírat je prostě lhát dvanáct let. Byla ho totiž schopna tvořit jen v obdobích, kdy nemluvila se svou matkou a měla tak kýžený odstup od jejich vztahu, jejž se komiks snaží uchopit.

Knihu uvozuje situace, jichž ve fungujícím vztahu rodič–dítě nastane nepočítaně. Malá Dominique upadne a rozedře si kolena, ale pláče hlavně kvůli dírám na svátečních punčoškách. Máma jí je svlékne, udělá abrakadabra, díry jsou fuč (obleče je dceři obráceně) a holčička plna důvěry a obdivu může vzdorovat světu. Takhle by to mělo být, povzdychne si čtenář. Ale záhy pochopí, že dojemný prolog byl ojedinělou vzpomínkou na tíživé cestě zpět. Cestě zachycené velmi expresivně, což se promítá do kresby, písma i rozvržení okének.

Sedmačtyřicetiletá umělkyně ji absolvuje, neboť nechce dceru ochudit o rodinné kořeny, ale hlavně proto, aby sama mohla být dobrou matkou a partnerkou. Nejprve tedy zamíří za svým otcem, pravým Bruselanem a bonviánem, méně vzletně řečeno slabošským alkoholikem. Domácnost s ním dnes sdílí jeho družka zapšklá do morku kostí a Goblet vidí, že vzorec, jejž zná z dětství, se podivuhodně opakuje. Nemíní se ale vzdát a vede čtenáře hloub – až k situaci, která zapříčinila její největší trauma…

Zní to jako terapie. A je to terapie. Jde o další z řady grafických románů, kde autor účtuje s rodiči, dětstvím, vztahy. Podobně jako pro titul Pod dekou od Craiga Thompsona i řadu dalších děl, také pro Goblet se ukázala nejlepším tématem ta nejbližší látka. I rodinná historie je ovšem jen výborný základ, chce to přesah. A ten autorka skvěle zvládá propojením onoho dynamického kreslířského stylu, překvapivých perspektiv, emocí, uměřenou barevností a jazykovou živostí. Dohromady je to poměrně náročná forma, ale výměnou za to pomáhá pochopit příběh ve všech jeho odstínech. A pro úplnost – od doby, kdy album před sedmi lety v Belgii vyšlo, Dominique Goblet se svou matkou nepromluvila.

Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Dominique Goblet: Předstírat je prostě lhát
Přeložila Alena Jurion, Meander, 148 stran