Vladimíra Čerepková. Beatnická femme fatale

Vladimíra Čerepková (1946–2013) je dnes již dávno objevená a uznávaná básnířka, o sobě však spíše bájila a nerada dávala rozhovory, takže o jejím nespoutaném životě panují hlavně legendy.  Alice Horáčková se rozhodla je prozkoumat a podařilo se jí napsat knihu, jakých není v české současné publicistice mnoho. Provádí jejím životem a zároveň ukazuje, jak mnohoznačně se jeví tak silná osobnost, jíž básnířka byla.

Svazek svírá pařížský rozhovor, poslední, který Čerepková poskytla. Jeho úvodní část pak přivádí (opět formou rozhovorů) na scénu další aktéry. Kamarádky z dětství, milence i přátele z francouzského exilu, ti všichni na ni vzpomínají. Často ovšem jinak než ona sama, navzájem si protiřečí, a navíc vše rámují do vlastních zkušeností i zkreslující paměti. Horáčková mezi to šikovně vkládá dokumenty, fotografie i úřední zprávy, jež podtrhují právě fakt, jak je paměť vetchá a jak měla sklony pábit nejen hlavní aktérka.

Stopnout ten život

Nejsilnější části jsou ty, na něž sama básnířka nechtěla vzpomínat. O letech v dětských domovech a později pasťácích a léčebnách, kam ji matka odkládala. Na ponurých místech, kde za útěk hrozilo ostříhání dohola nebo samotka, začala mladičká Vladimíra psát první básně a později i páchat sebevraždy. Nelze se divit pozdějšímu názoru Františka Hrubína, který se o ní začal zmiňovat jako o českém Rimbaudovi.  Při jednom z častých útěků napsala: „Svoboda voněla ze stromů a dala se jíst z ukradených třešní… Stmívá se, na silnici se objevilo auto. Stopnu ho. Život je krátký a moc aut jím nejezdí… Přede mnou je dlouhá ulice. Tichá a bledá v tom svítání. Voní asfaltem a pískem. Nechci v tomto svítání myslet na budoucnost, nechci ani dojít konce této ulice, došla bych tak ke konci ukradené svobody.“

„Jak jste tam obstála?“ ptá se jí Horáčková na život v pasťácích, kde „se mlátili všichni. Hlavně cikánky s bílejma a byly tam typy, co by se člověk zděsil.“ „Já tam byla někdo. Já tam byla prezident,“ odpovídá Čerepková. Prý si to zasloužila „básněma“, které recitovala chovankám. A také tím, že „klidně všem natřískala, třeba i ředitelovi“.

Z kolotoče útěků a postrkování básnířku vysvobodili dokumentaristé z FAMU Jakub Dohnal a Tomáš Škrdlant, kteří o pasťácích chtěli točit film. Dohnal sám varuje, že vzpomínky jsou zrádné, ale pak vykresluje první setkání s Čerepkovou i její poezií: „Ta holka viděla svět tak, jak ho nikdo jinej neviděl. Já si říkal: Do řiti, to je asi ta největší poezie, kterou jsem za svůj dospělej život zažil.“ A dojem ze syrové a zároveň lyrické poezie plné bodavých postřehů o lidském údělu později sdíleli i další.

Filmařům se povedlo Vladimíru dostat z Bohnic i prostředí ústavů. Ukázali její poezii zmíněnému Hrubínovi, který ji doporučil k publikování a napsal o šestnáctileté autorce do Mladého světa: „Okouzlila mě bezprostřednost, s jakou sděluje zážitky a pocity: bez literárních návyků, bez knižního prachu, který musíš z veršů mnohých začínajících básníků odfukovat.“

Ve víru života

Čerepková se brzy stala hvězdou Poetické kavárny Viola, vycházely jí časopisecky verše, začala žít jazzem, uměleckými přátelstvími a beatnickým nebo prostě jen divokým životem. Přátelila se s Václavem Hrabětem, Inkou Machulkovou, ale i Václavem Havlem a Pavlem Landovským. Stihla se dvakrát vdát. Přišel ale rok 1968 a básnířka v největším rozletu se rozhodla emigrovat do Francie. Nikdy se tu necítila doma, ostatně jako nikde. Stala se však osudovou ženou pro dva muže. Nejdříve pro studenta Pierra Helzela, kterého uhranula vizáží („Měla havraní vlasy. Kolem očí černou linku.“) i způsobem života. Společně strávili nějaký čas v komuně a až do básnířčiny smrti byli v těsném spojení. Druhým byl univerzitní profesor, o mnoho let mladší Němec nazývaný v knize Jan B. – jenž jako jeden z mála odmítl o Čerepkové vyprávět.

Až na pár epizod, kdy se starala o Jana Čepa nebo uklízela u Jiřího Koláře, nebyla Čerepková nikde zaměstnaná; psala dál, ale vydala jen malou část díla. První sbírka Ryba k rybě mluví paradoxně vyšla v Československu rok po jejím odchodu, ale byla z ní vypreparovaná obecná čeština i syrový tón. Po pražském období rozletu, volného verše a přesného nakládání s hovorovým jazykem se pak její poezie ve Francii ztišila; je hlubší, odráží se v ní životní zkušenost a obdiv k přírodě. Přestože Praha byla její prostředí a čeština jazyk, v němž psala, nikdy už nepřijela zpět. Jako jeden z mála emigrantů pochopila, že místa, která milovala, jsou navždy jiná.

Nechtěné dítě

Na začátku knihy je její život dobýván ze zpráv z domovů a léčeben. Za komisními informacemi lze vycítit hrůzu nechtěného dítěte, které čeká na vrtošivou matku, zároveň krkolomné věty o nepřizpůsobivosti kontrastují s hloubkou textů mladičké básnířky. Za seznamy oblečení, které si přivážela, zase vidíme bídu, v níž musela pravděpodobně žít většina rodin, které se vymykaly komunistickému ideálu.

Následující období je mnohem víc nahlížené hlavní aktérkou i jejími blízkými. O co méně je tu dokumentace, o to víc přibylo nepublikovaných básní a textů, které její přátelé ukrývali. Jedno se přitom nemění: básnířka je mnohem dospělejší, ale do konce života zůstává divoká. Ať jde o legální pobyt nebo jen o to umět dobře francouzsky. Většina lidí ji za to uznávala jako svobodnou osobnost; co na tom, že stárla a víc pila. Z této mantry však vybočuje spisovatel Lubomír Martínek: „Byla příšerně nesvobodná. Materiálně. Intelektuálně i citově. Ten její život, kterej zvenčí vypadá tak bohémsky, byl ve skutečnosti totální závislost.“

Posoudit, jak velká je ve svobodě ukrytá nejistota, nebo přímo nesvoboda, není jednoduché. Kniha o „divoké lesní žence, která nedůvěřovala lidem“ – jak ji popsal psychiatr Zdeněk Kalvach – se čte, jako když člověk otáčí kaleidoskopem, aby složil pokaždé jiný obraz. Pečlivý sběr dokumentů, který publicistka Horáčková téměř detektivně sestavila do přelévavé a živelné formy, přesně zrcadlí osobnost Čerepkové. Jeden pohled doplňuje i ruší druhý a sama básnířka pak vše přeskupuje v posledním rozhovoru; závorce, v níž se svědectví sčítají a zároveň odečítají. Hlavní a nejdůležitější věc jejího života, která ovlivnila a umocnila její talent, však zůstává: drásavá touha po domově. Po obyčejném dětství, které nikdy nebylo.

Autorka je spisovatelka.

Alice Horáčková: Vladimíra Čerepková. Beatnická femme fatale
Argo, 416 stran