Je sobota a já se budím sama od sebe už v osm, jsem asi trochu nervózní a těším se na den, který mám před sebou – a jenž není jen tak obyčejným dnem. Mám v Helsinkách bratra, Mates přijel na prodloužený víkend a jeho cílem je běžet helsinský maraton. Jeho první maraton v životě. A protože jsem se do běhání taky nedávno pustila, celá akce mě zajímá i jako diváka.
Vyhrabu se z postele, kde ještě spokojeně spí můj přítel Simo. V obýváku zatím hluboce oddechuje také Mates. Jdu vařit čaj, to ho vzbudí, ale ještě si hodinu polehává na naší matraci pro hosty a pročítá všechny brožurky, které včera nabral na maratonském expu. Na noze mu svítí modrý tejp, který jsem mu včera nalepila na bolavý kotník.
Dáváme si snídani finských maratonců – ovesnou kaši s jogurtem, banánem a burákovým máslem. K tomu silný černý čaj. Zbytek dopoledne trávíme povídáním o běhání.
Start je až ve tři, ale už ve dvanáct se bratr začíná oblékat a připravovat. Ve dvě odcházíme všichni tři na tramvaj číslo 9, jež nás a nálož dalších maratonců veze k helsinskému olympijskému stadionu, odkud se vybíhá. Okukujeme výbavu ostatních běžců, cesta však trvá jen pět minut, a tak jsme za chvíli v cíli. Tedy spíš na startu.
Na prostranství olympijského stadionu už si protahují nohy všichni závodníci. Ještě se s Matesem jednou vyfotíme a necháme ho jít se zařadit do svého oddělení. Plánovaný čas doběhu má na čtyři hodiny, a tak jde za vlaječkami se stejným časovým údajem.
Přesně ve tři je odstartováno a my jdeme na tramvaj domů, po cestě potkáme špalír maratonců na svém třetím kilometru. Spatříme i Matesa, který nám vesele mává. Na třetím kilometru je ještě plný sil.
Doma se moc neohřeju, dám si oběd a pak vyrazím na kole do centra na ulici Esplanadi, abych Matesa viděla na dvacátém pátém kilometru. Přijedu trochu dřív, a tak povzbuzuji ostatní běžce. Nakonec proběhne i Mates a zvedá palec. Zatleskám mu, vyfotím ho a už je zase pryč. V polovině závodu vypadal podle mého mínění v pohodě.
Z centra jedu na kole směrem ke stadionu, po cestě se stavím za přítelem na jedno pivo. Sedí s kamarádem na zahrádce. V Helsinkách panuje krásné počasí, mám z toho radost.
Čas (a Mates) ale utíká a já opět sedám na kolo a mířím zpět na olympijský stadion. Nikdy jsem ještě nebyla uvnitř, výborná příležitost se tam podívat. Zase jsem tu brzy, dobíhají běžci s časem 3:20, ale mně to nevadí. Atmosféra je úžasná. Všichni podporují už dost zmožené maratonce. Moderátoři čtou jméno každého běžce. Chvíli povzbuzuji a najednou slyším „Matej Prokop, Czech Republic“. Namířím foťák a už vidím Matesovu bílou čapku. Posledních dvě stě metrů na stadionu. Vypadá, že to přežije. A je v cíli. Sedím na ochozech, takže se k němu nedostanu. Ale mám slzy v očích. Je to silné. Doběhl v čase 3:49.
Za hodinu se setkáváme před stadionem. Bratr má na krku těžkou medaili a unavený úsměv. Kromě obřího puchýře na palci se cítí v pohodě. Do třicátého kilometru to bylo dobré, pak těžké. Je rád, že jsem přijela na kole. Jede na kole těch pár metrů na tramvaj, tam sedne na devítku a já ho zase na kole čekám o pár stanic dál, kde opět přesedne na kolo a došlape k nám domů, kde už čeká Simo s finskou večeří maratonců – pečeným lososem s koprem a bramborovou kaší. Mates jde do sprchy, pak se nají, chvíli povídá, jak to šlo, a pak řekne: „Tak jdeme na pivo, ne?“
ŠÁRKA PROKOPOVÁ, Helsinky
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
