Na náměstí Džema el Fna v srdci marrákešské mediny po setmění směřují davy lidí. Odkudsi se vynoří muzikanti, tanečníci, herci, zaklínači hadů, kouzelníci a léčitelé všeho možného i nemožného, a dokonce i zubař, který si svou „ordinaci“ večer co večer přiváží na vozíku. Místní lidé v dželábách a gandorách se seskupují do hloučků kolem lidových vypravěčů, kteří arabsky či berbersky líčí dávné příběhy. V chaotické změti se turisté mísí s Maročany, kteří jim nabízejí vše od čerstvého pomerančového džusu a silného zázvorového čaje až po pikantní šnečí polévku. Sehnat se tu dá keramika, „zaručeně pravé“ šperky, oblečení nebo také třeba „Viagra berber turbo disl“, tedy hnědé kořínky, jež prý mají afrodiziakální účinky. Před půl devátou do zmatku vstoupí ještě muezzini, kteří z minaretů nedalekých mešit svolávají věřící k modlitbě.
Město na úpatí Velkého Atlasu již učarovalo generacím evropských turistů. Například Winston Churchill zde po druhé světové válce trávil zimní dovolené a pozoroval při nich pravidelně západy slunce. V modrém domě uprostřed zahrady s kaktusy, palmami, bambusy, květinami a fontánami zas od šedesátých let pobýval módní návrhář Yves Saint Laurent se svým partnerem. Přibližně ve stejné době si Marrákeš oblíbili také američtí hippies, kteří zde žili nějaký čas, než se vydali dál na východ, do Indie. V osmdesátých a devadesátých letech se tu zastavovali hlavně batůžkáři na svých cestách po Maroku. V posledních letech však Marrákeš i celé Maroko objevil masový turismus. Zatímco například v roce 2000 navštívilo Maroko 4,3 milionu turistů, loni jich podle agentury AFP přijelo deset a půl milionu. V nabídkách západních cestovních kanceláří se vedle prodloužených víkendů v Paříži, Londýně či Istanbulu objevují upoutávky na pár dnů strávených v Marrákeši. Zhruba deseti tisícům návštěvníků se v tomto městě zalíbilo natolik, že si zde pořídili letní domy či byty.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu