Dopisy

VÝBUCH MUNIČNÍHO SKLADU ODKRYL KOSTLIVCE

RESPEKT 44/2014

Jestliže firmy dostaly      zaplaceno za ekologickou likvidaci munice, dalo by se čekat, že ji rozeberou, barevné kovy odevzdají do sběru a výbušné náplně spálí. V ČR není spalovna na výbušný odpad a nejblíž je v Německu, kde fungují dvě či tři. Pak by šlo dohledat, kolik odpadu kategorie výbušné odpady bylo z ČR za poslední léta vyvezeno k likvidaci. MŽP by mohlo mít nějakou evidenci, kontrolují všechno. Nebyli-li žádné takové odpady vyvezeny, znamená to, že munice byla likvidována nezákonně nebo prodána dál, jak uvádíte. Tvrdí-li armáda, že neví, komu prodala či pronajala všechny své bývalé sklady, tak si z nás dělá legraci. Pokud firma nechce říct, co tam skladovala, tak to je snad rovnou na basu. Ve skladech na civilní trhaviny (běžné výbušniny pro kamenolomy) musíte mít předem schváleno, co v nich bude, kolik. To důkladně kontroluje několik úřadů – báňské, hygienici, hasiči aj. Každý z nich má své požadavky a jako majitel skladu jim musíte vyhovět, jinak platíte pokutu. Zboží, jako je munice, nekontroluje nikdo? Jak si to asi ti překupníci zařídili?

  Irena Dusíková, Pardubice

ČESKÁ SCHIZOFRENIE

RESPEKT 43/2014

Nemyslím, že ve žďárském případě šlo o systémové selhání. Česko je zemí, kde je nějakým právním předpisem pamatováno téměř na vše. Pro spořádanou společnost by stačilo desatero. Tragičnost žďárské události je v tom, že v tomto i jiných případech jejich aktéři postupují v lepším případě formalisticky. Nepromýšlejí do důsledků a s plnou odpovědností následky již vydaných a účinných právních předpisů. V tomto případě šlo o selhání konkrétních jednotlivců, kteří už na základě stávající právní úpravy mohli jednat tak, aby k tragédii nedošlo. Při každé podobné události se u nás hned mluví o systémovém selhání a potřebě nějaké nové právní úpravy. Většinou nejde o systémové selhání, ani není potřeba zmnožovat už tak košaté právní prostředí o další předpisy, které nikdo nerespektuje, nezná ani nekontroluje, natož aby jejich nedodržování sankcionoval. Všechno je v lidech. Proto se domnívám, že demokracie má mnoho podob podle stupně vývoje té které společnosti. Celé generace mají co zlepšovat. Parlament, vládu a soudní moc má formálně spousta zemí, to ale nevypovídá o jejich demokratičnosti vůbec nic. Mluvíme-li o demokratickém zřízení u nás, doporučoval bych vždy používat označení „česká demokracie“, neboť je jiná ve svém praktickém naplňování než demokracie švýcarská či německá atd. Jedině v tomto kontextu lze mluvit o systémovém selhání v těchto případech.

Petr Kvaček

DUHA V POKOJI

RESPEKT 39/2014

Bitvu o zachování bezzáshové zóny v šumavském národním parku sleduji už léta a odhaduji, že to bude již téměř dvacet let, co se hlavní aktér Jaromír Bláha zasazuje o jednu z posledních oblastí divočiny ve střední Evropě. Ocenění evropskou nadací EuroNatur je proto jistě aspoň částečným zadostiučiněním za oběti, které jeho osobní život provázejí.

To, že toto významné ocenění putuje po čtvrtstoletí po pádu železné opony poprvé do střední Evropy – do České republiky –, ukazuje, že si v zahraničí uvědomují, jakou vzácností je šumavský národní park.

Skromnou snahou ekologů je přitom ponechat jen zcela nepatrný kousek šumavského pralesa přirozenému vývoji a uchovat tak toto vzácné přírodní dědictví pro naše potomky.

Jak jinak než jako mezinárodní ostudu lze potom vidět návrh Senátu otevřít i tento zlomeček šumavské přírody těžařským firmám a developerům a zničit jej? A co si pomyslet o tom, že prezident Zeman už předem hlásá, že bude vetovat zákon o národních parcích, který připravuje ministerstvo životního prostředí?

Rebel Jaromír Bláha si bohužel jen tak neoddechne.

Věra Schillerová, Dobříš