Vzpomínky na nehybnost

Delegace KSČ navštívila Dublin. Pokračuje výstavba přehrad na Dunaji. Při příležitosti výročí Československa se sešly výbory národní fronty ČSR a ČSSR. Těmito titulky shrnovala 27. října přesně před čtvrtstoletím první strana tehdejšího nejčtenějšího režimního deníku Rudé právo nejdůležitější události právě započatého dne. Byl v tom kus pravdy – zatímco Polsko si právě zvykalo na novou vládu Solidarity v čele s bývalými disidenty, v Maďarsku vznikaly demokratické strany, východní Německo se otřásalo desetitisícovými protikomunistickými demonstracemi a sílící protesty zaznamenala i Praha, pro většinu Čechoslováků pokračovalo nehybné bezčasí. Představa, že jejich země by se mohla zapojit do protikomunistického domina, zněla pro drtivou většinu místních jako hudba z Marsu.

Příliš čerstvé

Moniku Pajerovou, dnes poradkyni ministra kultury a profesorku na New York University, zastihl zlomový podzim coby studentku anglistiky a skandinávských studií, čerstvou matku a aktivistku, která nevynechala žádnou demonstraci. Nahlédnout do jejích tehdejších pocitů umožňují deníky, jež někdejší studentská vůdkyně právě vydala knižně. „Mám pocit, že musíme prolomit to ticho, musíme se sejít VŠICHNI na jednom místě! Nás, kdo osaměle voláme ‚svobodu, svobodu‘, ale zatím není dost,“ zní její první zápis z roku 1989. Palachův týden, který revoluční rok v lednu přinesl, její sen o shromáždění více lidí splnil – v průvodu na počest upáleného studenta kráčelo 10 tisícČechů. Tvrdé potlačení protestů, do nichž se průvod překlopil, ji však jen utvrdilo v tom, že se režim hned tak nevzdá. A v tom přišly v létě přes Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky zprávy o masakru protestujících studentů na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. „Když to stanové městečko najednou rozjezdily tanky, desítky lidí zabily hned na místě a stovky byly odtaženy do koncentračních táborů, posílilo to naše přesvědčení, že komunisté jsou pořád schopni všeho.“

Evropské léto 1989 přitom mohlo Čechoslovákům dodat naději. V Polsku od září vládla Solidarita, v Maďarsku se komunistická strana právě zřekla výhradního práva na moc a v Lipsku demonstrovalo za pád režimu začátkem října přes 70 tisíc lidí. Přesto až do druhé půlky listopadu Pajerová nevěřila, že změny nastanou i zde. „Ve studentských kruzích se čekalo, že se železná opona posune, ale my zůstaneme – spolu s Rumuny nebo Bulhary – za ní,“ říká dnes energická blondýna.

V září a říjnu začaly pražské velvyslanectví tehdejšího západního Německa okupovat tisíce východních Němců, kteří se přes něj snažili utéct na Západ, a Pajerová s mnohými z nich coby redaktorka časopisu Solidarita mluvila. „Byli odhodlaní, nechávali za sebou domy, chaty, auta, byla z nich cítit obrovská odvaha, kterou jsem mezi Čechy neznala,“ vzpomíná Pajerová. „V Maďarsku Rusové protikomunistické povstání potlačili v roce 1956. U nás byla ruská okupace v srpnu 1968 v té době pořád příliš čerstvá,“ vysvětluje si svoji tehdejší skepsi Pajerová. I 17. listopad měl být v jejích představách spíš jen další z demonstrací v řadě. „Hlavní střet s mocí se čekal až v lednu, na výročí Palachova týdne. Události nás ale předběhly,“ dodává pedagožka.

Strach ze stíhaček

S Vladimírem Němcem se Monika Pajerová mohla při demonstracích setkat mnohokrát, stáli však na opačné straně přítomného davu. Čerstvý třicátník měl za sebou v týdnech před revolucí právě čtyři roky u policie, coby podpraporčík u pohotovostní motorizované jednotky jezdil především k vloupačkám a přepadením, ale asistoval i na demonstracích, podle svých slov jako záloha, jež měla kolem popojíždět v autě. I když byl jeho bezpečnostní složkou, o režimu si prý nic dobrého nemyslel – zakázali mu bez důvodu třeba dovolenou v Mnichově. V opravdové naštvání se jeho postoj začal měnit až v dvou předrevolučních letech, kdy jeho kolegové čím dál častěji zasahovali na demonstracích. „Byť jsem se zásahů osobně nezúčastnil, stačilo někde projít v uniformě a lidi nám nadávali, kopali nám do auta, odplivávali si,“ vypráví sportovně vyhlížející padesátník. „Jenomže i mezi policisty byly rozdíly a stále víc z nás si začínalo na podzim 1989 také přát pád režimu.“ Když přišel listopad, byl Vladimír Němec jedním ze tří policistů, kteří při statisícové demonstraci na pražské Letenské pláni na vlastní přání vystoupili na tribunu a připojili se k volání po svobodě.

Ani on si ovšem ještě pár týdnů předtím nedovedl představit Prahu vzedmutou k tak masivnímu protestu. „V práci nám šéfové celé léto říkali, že se na kraji Prahy připravuje český tankový prapor a že mají domluvené i stíhačky, které, pokud se něco většího stane, nad Prahu přiletí – jestli to byla pravda, nikdo nevěděl.“

Pozdní emigrace

Žádná studie, která by analyzovala, zda v Česku v týdnech bezprostředně před revolucí převládal názor, že změna přijde, nebo ne, podle historiků k dispozici není. „Těžko říct, jaké očekávání převládalo, většina lidí své názory veřejně neprojevovala. Podpis k režimu kritické petice Několik vět ještě nikoho k aktivní opoziční práci nezavazoval, signatářů Charty 77 bylo k říjnu 1989 dva tisíce, aktivních sympatizantů, kteří chodili na demonstrace, okolo pěti tisíc. Polská Solidarita měla oproti tomu deset milionů podporovatelů,“ shrnuje historik Jiří Suk, který se na období revoluce specializuje. Skepsi podle něj podporovala i pokračující propaganda, v jejímž rámci například jeden z čelných představitelů režimu Miroslav Štěpán ještě začátkem srpna 1989 veřejně vzkazoval, že socialismus ubrání „všemi prostředky“. Skepsi ke změně podporovala také rozdrobenost české opozice, jež se na podzim 1989 dělila na 20 různých iniciativ. „Nikdo včetně pozdějšího prezidenta Václava Havla se nedral aktivně k politické moci a nenabízel konkrétní program změny. Žila zde celá jedna generace, která vyrostla v socialistické nehybnosti po roce 1968 a mákterý její příslušník si dokázal kontury případné revoluce představit,“ vysvětluje Suk.

Dobové statistiky jasně ukazují, že nespokojenost mezi Čechy narůstala. V průzkumech Ústavu pro výzkum veřejného mínění (ÚVVM) ještě v roce 1986 odpovídalo 58 procent občanů, že se vedoucí úloha KSČ realizuje správným směrem. O dva roky později už spokojenost deklarovalo jen 34 procent občanů a v létě 1989 jen 31 procent dotazovaných. Zrovna tak ubývalo těch, kdo zcela vylučovali možnost z Československa odejít – zatímco koncem sedmdesátých let podle ÚVVM tvrdila polovina Čechoslováků, že odchod na Západ u nich nepřipadá v úvahu, na podzim 1989 to byla už jen třetina. Tisíce lidí to také ještě v roce 1989 udělaly, mezi nimi například režisérka a scenáristka Andrea Sedláčková.

Prázdniny 1989 trávila tehdejší studentka FAMU v Londýně a užívala si toulky podél Temže, když vtom jí volala z Prahy matka, že ji zřejmě nepustí do dalšího ročníku FAMU. Důvody byly nasnadě – Sedláčková spoluzaložila studentský časopis Kavárna, kde vycházeli zakázaní autoři, prodávala samizdatové Lidové noviny a sháněla podpisy pod Několik vět. Čerstvě za sebou měla v pouhých 22 letech několikahodinový výslech na policii. „Věděli o mně všechno, s kým zrovna chodím do kina, co čtu, že chodím na tajné přednášky. A mně došlo, jak jsem proti nim slabá,“ říká dnes.

V létě 1989 potom přišel návrh novely tiskového zákona, jež měla zakázat i tiskoviny typu jejich Kavárny. A když pak 21. srpna sledovala zpravodajství BBC a slyšela, že se v Praze sešlo „jen“ asi tisíc lidí, rozhodla se, že se už nevrátí. „Nechtěla jsem riskovat, že budu pracovat celý život jako uklízečka jen kvůli boji za věc, o niž evidentně prakticky celý národ nestojí.“ Druhého září tedy požádala o azyl ve Francii – a protože se žádostí o azyl odevzdala pas, nemohla se do Prahy vrátit, ani když už v obrazovkách francouzských televizí viděla záběry z listopadu a naplněného Václavského náměstí. „Měla jsem takovou depresi, že jsem za dva měsíce přibrala 20 kilo,“ vzpomíná Sedláčková, která v Paříži posléze dostudovala, žije tam dodnes a stejně jako Pajerová aktuálně vydala svoje vzpomínky na podzim 1989 knižně.

Revoluce zastihla v zahraničí i ostříleného disidenta, chartistu a redaktora Lidových novin a Plamene Luboše Dobrovského (82). „Naději, že se děje něco zásadního, pro mě skýtal až konec léta, kdy Maďaři otevřeli přechody u rakouských hranic a umožnili východním Němcům, aby přes jejich území emigrovali,“ říká porevoluční mluvčí Občanského fóra a ministr obrany Dobrovský.

„Atmosféra v roce 1989 ale nebyla revoluční. Ve společnosti bylo cítit spíš tiché očekávání, že se snad něco možná stane, ale my se do toho nebudeme raději plést,“ vzpomíná Dobrovský a tehdejší pocit opírá o několik čísel – Čechoslováků bylo tehdy 15 milionů, Několik vět do podzimu 1989 podepsalo jen 35 tisíc z nich. „Přesvědčení, že národ se nevzbouří, ve mně navíc podporovala zkušenost z roku 1968, kdy rozhodující část veřejnosti snadno přijala sovětskou vojenskou okupaci.“ Na podzim 1989 trávil Dobrovský většinu času v kotelně, kde kromě zajišťování tepla pro zdravotnickou ubytovnu pořádal i přednášky tajné univerzity. Překládal z polštiny opoziční básníky a čerstvě převzal řízení Lidových novin po zatčeném Jiřím Rumlovi. Ještě 15. listopadu odjel s klidným srdcem do Maďarska domlouvat spolupráci o výměně samizdatu – a o bouřlivém vývoji se dozvěděl z rádia. Že změna skutečně přišla, však uvěřil, až když v prosinci odstoupil prezident Gustáv Husák.

Intelektuální bublina

Ve stejnou dobu uvěřila změně také velká část české veřejnosti, včetně té části mimo disent. Například brněnský umělec Petr Váša, jenž většinu revolučního roku trávil tréninkem plížení a házením granátem na povinném vojenském výcviku. „Poprvé jsem se na dlouho ocitl mezi lidmi, kteří řešili hlavně jídlo, alkohol nebo sex a nějaké diskuse o politice nebo morálce je vůbec nezajímaly,“ shrnuje Váša hlavní poučení z vojny. „Nabyl jsem dojmu, že tohle je Československo, ne moje bublina aktivních intelektuálních přátel. Neuměl jsem si představit, že by se národ opravdu vzbouřil.“

Zároveň ale denně četl Rudé právo a hledal v něm mezi řádky vzkazy o postoji režimu. „Vycházel v něm jeden komentář tehdejšího sovětského vůdce Michaila Gorbačova za druhým – plynulo z nich, že proti šířícím se povstáním v Polsku a Německu nebude zasahovat,“ připomíná Váša. „Naši papalášové to nijak nekomentovali, trčela z toho jejich bezradnost a já si začal říkat, že by to mohlo povolit i u nás,“ dodává tehdejší frontman alternativní kapely Z kopce. „A když padla berlínská zeď, nikdo už to prostě nemohl nechat jen tak.“