Třináct měsíců

Slova mají pořád vládu nad tebou, ne ty nad nimi,“ vyčítá dospívajícímu vypravěči Jasonu Taylorovi výstřední světaznalá madam Crommenlyncková v jedné z kapitol knihy Třináct měsíců, kterou můžeme označit za tragikomický záznam dospívání, ale též za prózu o zápolení s jazykem. Outsider Jason se v první polovině osmdesátých let pokouší psát básně, zároveň zoufale vzdoruje náporům zadrhávání, jež by ho před očima vrstevníků proměnilo v terč posměchu.

Může se to jevit jako roztomilá variace na zrání Adriana Molea, ale v podání britského prozaika Davida Mitchella (1969) jde o mnohem hlubší a vrstevnatější zážitek. Naivita, ve které Jason žije, je vytrvale vystavována těžkým zkouškám: válka o Falklandy fyzicky zasáhne do života jeho rodné obce Black Swan Green, citelné jizvy zanechá v sociální tkáni vláda Železné lady, zprvu komické hádky rodičů ústí v manželskou krizi a školácké rituály nabývají na krutosti. Dospívání je bojem o přežití ve světě, který se zdá být nekonečný, i když je ohraničený jednou ospalou vsí.

Próza Třináct měsíců (nyní vyšla podruhé česky) představovala v roce 2006 překvapivý úkrok k formě deníkových záznamů. Mitchell do té doby proslul složitými příběhovými půdorysy, jež v roce 2004 vyvrcholily Atlasem mraků. Román komponovaný jako pyramidový „sextet pro překrývající se sólisty, každý s vlastním jazykem tóniny, rozsahu a barvy“ těkal časoprostorem i žánry. Příběhy rozložené od 19. století do postapokalyptického bezčasí propojovala témata kolonialismu, manipulace, dominance a vzpoury. Mitchell tu stvrdil pozici autora, který splňuje nároky spisovatele jako sofistikovaného konstruktéra, ale zároveň se vrací k archetypální síle toho, co nás fascinuje na velkých příbězích, v nichž přežíváme svou smrt.

Virtuální paměť literatury

Na první pohled se zdá, že dětský pohled na britskou společnost osmdesátých let Třinácti měsíců se tomuto vzorci vymyká, ale Mitchellovy romány nejsou ohraničeny začátkem a koncem. Madam Crommenlyncková, která uděluje Jasonovi básnické rady, je touž postavou, jež se jako dospívající femme fatale mihne v Atlasu mraků. Pozorný čtenář odhalí i další souvislosti, které částečně autobiografický text pevně svazují s mitchellovským univerzem.

Autorova posedlost motýlím efektem, spletí lidských osudů a příběhů, se totiž důmyslně vtěluje do „matrixu“ jeho knih. Mitchellovy knihy vytvářejí „virtuální paměť“ – labyrint, kterým můžeme bloudit a vždy objevovat nové souvislosti. Jedním z ústředních motivů je konečnost, pomíjivost a bezpočet způsobů, jakými se jim lidstvo pokouší čelit. Ve fascinující pavučině textů se může ocitnout retro thriller, historický román i science fiction, aniž vzniká pocit nepatřičnosti. Ve všech autor dokáže zhmotnit různé formy neúprosného plynutí času.

Proto v Mitchellových románech záleží na každé větě, kterou autor skládá s absolutním důrazem na to, aby se zmocnila ohraničené výseče prostoru a času. K dokonalosti to vypiloval v historicko-dobrodružném románu Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta (2010), v němž má jeho styl místy blízko k haiku; zároveň tu každá významnější postava dostane příležitost ve zkratce vyprávět o svém pohnutém osudu. Zásadní roli opět hrají bohaté možnosti jazyka, který je pro holandského obchodníka de Zoeta jediným klíčem k pochopení izolované japonské společnosti 19. století. Strhující faktografická přesnost a stylistická rozmanitost tu kráčejí ruku v ruce s dokonale zvládnutým žánrem historického románu s dobrodružnými a milostnými prvky.

Ani tento text ale nezůstává „ostrovem pro sebe“ – jakkoli se může zdát, že mu scházejí fantaskní prvky. Nebyl by to Mitchell, aby nenechal následující román vrhnout na předchozí knihu překvapivé světlo. Před měsícem vydaná kniha The Bone Clocks (Kosti času) tak mimo jiné rozvíjí osudy jedné z ústředních postav Tisíce podzimů: doktora a učence Marinuse. Vysvětluje jeden z matoucích elementů zápletky, když poodkrývá zákulisí tisíciletého nesmiřitelného boje mezi nesmrtelnými bytostmi – ochranářskými duševními nomády z řádu Horologistů a duševními vampíry z řádu Anchoritů. Je charakteristické, že do „solidního“ historického románu proniká motiv bytostí osídlujících duše smrtelníků. Souboj oněch řádů zhmotňuje Mitchellovu fascinaci odvěkým střetem idealismu a pragmatismu a vystihuje jeho metodu.

V jednom textu

Knihu The Bone Clocks (s níž se autor neúspěšně ucházel o třetí nominaci na Man Booker Prize) tvoří šest rozsáhlých novel s pěticí vypravěčů. Ústřední postavou je Holly Sykesová, jejíž vyprávění knihu rámuje. Poznáváme ji jako šestnáctiletou, kdy prožívá první milostné zklamání, loučíme se s ní jako s umírající ženou v době, kdy se v roce 2043 hroutí poslední zbytky civilizace. První kapitola elegantně navazuje i na Třináct měsíců – Holly je naivní a přesvědčivou zprostředkovatelkou dospívání a atmosféry ospalé anglické venkovské komunity osmdesátých let. Také ona se ocitá v pozici, kdy už je kdysi „velký dětský svět“ příliš malý. Pouť mladé ženy, jež se proplétá válkou mezi nesmrtelnými bytostmi, sledujeme i v následujících kapitolách očima těch, kdo sehrají v jejím životě klíčovou roli.

Každá kapitola pracuje s jinou atmosférou a laděním. První je hořkým dívčím deníčkem s mysteriózními prvky, druhá studií přerodu mladého muže v pragmatika, ve třetí popisuje válečný reportér svatbu v Brightonu v kontrastu s drastickými výjevy z války v Iráku, čtvrtá je potměšilou zpovědí upadajícího spisovatele, pátá fúzí mysteriózního thrilleru a alternativní historie a šestá elegií za západní civilizaci. Ona pavučina osudů, která funguje napříč Mitchellovým dílem, je tu utkána v jednom textu.

Autor si mistrovsky osvojuje hlasy postav, vtáhne čtenáře do duše vypravěče, aby ho pak náhle vypudil a uzavřel do duše jiné – přičemž předchozí vyprávění doznívá v náznacích a vzpomínkách v novém příběhu. Svíraný úzkostí z konečnosti se Mitchell zmocňuje hlasů svých hrdinů a vede skrze ně strhující bitvu o vládu nad slovy i románovými světy. Jeho psaní demonstruje hořkosladký objev Jasona Taylora ze závěru Třinácti měsíců: „Svět nikdy nepřestane rozkládat to, co svět nikdy nepřestává utvářet.“

Autor je literární vědec.

David Mitchell: Třináct měsíců
Přeložila Petra Diestlerová, 360 stran