Vojsko a vojenské objekty

„Vznik Československa byl nesporně historickým pokrokem, který odstranil rakouskou nadvládu a uvolnil cestu dalšímu rozmachu Čechů a Slováků v novém svobodném státě.“ – „Květnové povstání a příchod Rudé armády ukončily počátkem května 1945 německou okupaci Prahy a utrpení jejího obyvatelstva.“ Čte-li člověk tyto řádky, nemůže se ubránit dojmu, že je jejich autorem silně podceňován.

Zdá se totiž, že dlouholetý ředitel Muzea hl. města Prahy Zdeněk Míka (v letech 1977–2000) je historií spíše determinován – a to i myšlenkově a jazykově. Nejnovější počin z populární edice Zmizelá Praha věnovaný vojenským objektům je tím dost poznamenán.

Plusem je, že se tu v detailech dočteme o proměně metropole v posádkové město, kdy na začátku 18. století na Újezdě vyrostla první obří kasárna. Leccos se dozvíme o změnách na tváři Prahy v důsledku vpádů všech těch francouzských či pruských vojsk. O tom, jak kvůli zabírání památek erárem v rámci josefínských reforem se třeba z letohrádku královny Anny v Královské zahradě stala dělostřelecká laboratoř. Nebo jak se Praha radikálně rozrostla poté, co ji František Josef I. prohlásil za otevřené město a nechal zbourat hradby.

Jenže u publikace, která je díky mohutnému obrazovému doprovodu založená na srovnávání minulosti s přítomností, by bylo vhodné aspoň zabrousit i do současnosti. A tomu se Míka končící rokem 1945 důsledně brání. Když píše, že na přelomu 19. a 20. století tvořilo pražskou posádku deset tisíc vojáků, neuvede, že dnes jich má celá česká armáda jen dvakrát tolik. Nehledě na to, že čistě technicky vzato vojenská minulost Prahy neskončila s Masarykem, který obranu přesunul do pohraničí, ale hlavně s rokem 1989 a rozprodejem armádního majetku, viz Josefská kasárna na náměstí Republiky, z nichž je obchodní centrum. Řada údajů tak pro dnešní oči ztrácí na vypovídací hodnotě – a to je u tak proslulé řady nemilá záležitost.

Zdeněk Míka: Vojsko a vojenské objekty
Paseka, 179 stran