Dopisy

ČESKÁ SCHIZOFRENIE

RESPEKT 43/2014

Díky za váš komentář, který v souvislosti s tragickou událostí ve Žďáru nad Sázavou upozorňuje na zásadní problémy psychiatrické péče v ČR. Bohužel, vlna hysterie, která se po události ve Žďáru šíří českými médii, má za následek další radikalizaci společnosti vůči duševně nemocným a prohlubuje stigma těch, kdo jsou v důsledku vážného duševního onemocnění v psychiatrické péči.

Smutným příkladem je i veřejnoprávní televize, jež bezprostředně po události o případu informovala zjednodušeně a jednostranně na úrovni senzacechtivého média. O to víc je cenné vyvážené zpravodajství, které přináší pohled v kontextu širších souvislostí. Článek v Respektu přesně vystihuje bolavá místa současné psychiatrie u nás a vyzdvihuje potřebu její transformace. A jak z textu vyplývá, dlouhodobě se nenašla politická vůle přistoupit k potřebným reformám. Vytvoření dostatečné sítě terénních služeb má potenciál mnohem účinněji chránit společnost i samotného nemocného před podobnými tragickými událostmi.

Renáta Žabová

PREZIDENT REKORDMAN

RESPEKT 43/2014

Přestože si článků i knih od paní Markéty Pilátové velice vážím, „Prezidenta rekordmana“ nevyjímaje, dovolila bych si právě tento příspěvek z minulého vydání Respektu poopravit ve třech věcech.

Zaprvé La Paz není hlavní město Bolívie. Možná je to trochu bolivijský paradox (respektive úděl zamotané bolivijské historie), nicméně ačkoli v něm sídlí prezident, kongres, centrální banka, ministerstva, ambasády a zároveň je i nejlidnatějším městem Bolívie, podle ústavy je oficiálním hlavním městem Sucre. To je co do počtu obyvatelstva až šestým v pořadí a jediným celostátním úřadem je zde Nejvyšší soud.

Ohledně „cesty smrti“ jako jediné spojnice mezi regiony amazonského pralesa a La Pazem je potřeba zmínit, že v této oblasti byla na konci roku 2006 vybudována nová silnice, která spojuje tzv. Altipláno s Coroicem alias vstupní bránou do této části Amazonie. Bájná „cesta smrti“ je v současné době využívána převážně cestovními agenturami, které turistům nabízejí zážitek sjet si tuto trasu na kole. Nicméně to nevylučuje, že zde „klasická bolivijská“ doprava vymizela úplně a že se již nemůže stát, že by tady nějaké to auto nespadlo (viděli jsme na vlastní oči). Každopádně vyhýbající se přeplněné autobusy a obrovské náklaďáky už jsou tu sotva k vidění a v běžné dopravě je využívána právě nově zbudovaná trasa.

Poslední moje poznámka se týká plodin pěstovaných na náhorních plošinách And. Koka neboli kokainovník pravý (Erythroxylon coca) se pěstuje ve výškovém rozmezí přibližně od 300 do 2100 metrů. Nejtypičtějšími místy jsou terasovitá pole na svazích a v podhůří And. Rozhodně však neroste na náhorní plošině. Tam se naopak v největším zastoupení produkuje velké množství druhů brambor – oblast kolem jezera Titicaca je také po právu nazývána pravlastí brambor. Jelikož jsem v Bolívii nějakou dobu žila, s autorkou naprosto souhlasím, že v Bolívii je možné naprosto všechno.

Mgr. Jana Troupová