Moje malá kladenská mise

Klasická melodie už několik týdnů. Rozlepím oči. Zvykla jsem si na brzké vstávání. Rychlá snídaně, abych vydržela celé dopoledne. Pusa napůl spícímu příteli a rychle na zastávku Dejvická. Každé ráno stejný spoj mířící do Kladna. Potkávám tu „pár starých známých“. Cestují za prací stejně jako já; se začátkem semestru přibyli studenti. 

Cesta netrvá dlouho. Většinou ji trávím koukáním z okna a přemýšlením nad vším možným. V poslední době hlavně nad smyslem svojí práce v předškolním klubu. Dochází do něj děti ve věku od tří do sedmi let většinou ze sociálně znevýhodněného prostředí. Funguje už přes rok. Úspěšně. Klub si vybudoval dobré jméno a vyvolal u rodičů poměrně velký zájem o předškolní přípravu. Jenže! Hrozí, že mu stejně jako dalším klubům po celé ČR dají červenou.

Na Pražské vystoupím. Kousek jdu pěšky. Mým cílem je „náš Domeček“.  Dvoupatrový rodinný dům s malou zahradou. U dveří jsou rodiče už před osmou. Děti mi podávají ruku na přivítanou a usmívají se. Dobré znamení. Po dvou měsících v klubu vědí, jak to chodí. Přezůvky, odnést svačinu do kapsáře a hurá na hračky. Čekám, až se sejdeme všichni. Jedna rodina přibíhá později, ale v časovém limitu. Klasickou školku si nemohou z finančních důvodů dovolit. Do klubu začali docházet po tlaku ze strany pediatričky. 

Holčičce bude za půl roku šest let. Když přišla, nemluvila. Dva týdny trvalo, než si do třídy vůbec sedla. Jen se dívala. Hodně mě pozorovala a usmívala se. Selektivní mutismus v kombinaci s romským mateřským jazykem. Výzva. Hlavně netlačit a pomalu, říkám si. Režim klubu je jistota. To by mohlo pomoci. Během dne máme dva kroužky. Jeden, kde tvoříme, a druhý, kde zpíváme, tančíme, hrajeme hry a cvičíme. Funguje to podobně jako v jiných mateřských školkách. 

Bára s tvořivou částí nemá problém. Malování ji baví. Hezky drží tužku. Zadání vidí u ostatních. Přesto se dneska přihodí něco jinak. V další části dne, při zpívání. Dívám se okolo sebe. Snažím se hodně artikulovat, aby všichni rozuměli textu. Mimo kroužek, ale už docela blízko sedí Bára. Otevírá pusu a zpívá beze slov. Nevěřím vlastním očím! To je ohromný pokrok. Od absolutní nedůvěry až k prvnímu překročení vlastních hranic. Trvalo to, ale ten pocit stojí za to. Vystačí mi na celý den.

Slyším kukání. U nás totiž zvonek místo zvonění kuká! Rodiče vyzvedávají svá dítka. Podáváme si ruce. Na shledanou zítra. Dopoledne uteklo. Udělám si něco k obědu a sedám k počítači. Administrativa, e-maily, komunikace s kolegyněmi z pobočky, přípravy na další den a plánování návštěv v rodinách.

Do práce se většinou těším. Dělám ji, protože mi dává smysl. Výsledky jsou vidět každý den. Děti dělají pokroky a rodiče se učí, jak spolupracovat s učitelem. Zájem o klub neutuchá a další rodiny se chodí ptát na místo. Je mi líto, že je z kapacitních důvodů odmítám. Čekací listina se rychle plní. Jen zatím nevím, jestli na ni dojde. Klub možná v příštím roce bude muset skončit kvůli novému zákonu o dětských skupinách.

Ten přináší plošnou regulaci organizacím pracujícím s více než čtyřmi dětmi předškolního věku a striktně jim předepisuje, jaké zázemí a vybavení musí mít. Pro náš předškolní klub i pro řadu dalších jsou to nesplnitelné podmínky – stavební úpravy by vyšly na několik milionů. Tenhle týden bude o podobě zákona znovu rozhodovat Poslanecká sněmovna. Snad to dopadne dobře a předškolní kluby budou moci pokračovat.

Zapisuji si dnešní výjimečný moment. Je mi fajn. Energie mi zbývá. Večer vypnu u squashe. Aktivní odpočinek mám nejraději. Příjemně unavená padnu do postele a dobrou! Zítra je další den. Chci si ho užít. Třeba bude Bára zase „zpívat“.