Umění jako terapie

Každý den opouštějí galerie zástupy zklamaných návštěvníků. Roztrpčených, že očekávaný transcendentní zážitek, který měl přijít během setkání se špičkovými uměleckými díly, se nedostavil. Kde se stala chyba? Tímto trudným výjevem otevírá výpravnou publikaci Umění jako terapie dvojice popularizátorů umění, Švýcar Alain de Botton a v Austrálii žijící John Armstrong. A vzápětí na zjevně znepokojivou a důležitou otázku nabízejí odpověď, která je z hlediska kunsthistorie velmi kontroverzní. Umění je prý tu od toho, aby kompenzovalo naše psychické nedostatky, zacelovalo pošramocenou duši, probouzelo zájem o naše bližní i politiku – pouze nám to dosud nikdo nevysvětlil.

Schopný podnikatel se zdánlivě oduševnělými tématy Botton proslul už publikacemi Útěcha z filozofie, Architektura štěstí či Jak vám Proust může změnit život. Ani Umění jako terapie není výjimkou v jeho strategii, která využívá dědictví západní kultury uplynulého tisíciletí k vytváření jednoduchých receptů na osobní štěstí. Podle něj není zhola důležité, v jakém historickém kontextu a dobové náladě díla vznikala, ale to, jak divákovi mohou pomoci třeba s nástrahami lásky. Například u Pisanova portrétu Dafnise a Chloé není podstatné, že se zde renesanční autor chápe antického tématu, ale právě to, že by mohl manželům uvězněným v rutině přivolat vzpomínky na chvění prvního rande. V Bottonově podání se umění stává náplastí na civilizační traumata – a muzea by měla být uspořádána do terapeutických oddílů, jež by vedly k sebepoznání, soucitu či pochopení utrpení.

Ne že by malby nemohly diváky někdy touto cestou nasměrovat. Avšak snaha najít pro umění jednoduchý terapeutický účel, který ho zbaví magie i neuchopitelnosti, je na ploše dvou set stran jak úporná, tak naivní. Umění není sedativum či antidepresivum, které by mělo léčit stresy i úzkosti, jež nám působí pracovní shon nebo rozhárané vztahy. Umění se obzvláště ve 20. století stalo schopností myslet jinak, jít mimo zavedené i představitelné struktury. A to se autorům vůbec nechce – i když se snaží čtenáře přesvědčit o opaku.

Alain de Botton, John Armstrong: Umění jako terapie
Přeložil Lukáš Novák, Kniha Zlín, 239 stran.