Můj netradiční den začíná obyčejně – ranním vstáváním. Šestá hodina je ale nekřesťanský čas. Rozespalý si na sebe beru oblek, připadám si jak u státní závěrečné zkoušky. Nejsem zvyklý nosit kravatu. Opláchnutí studenou vodou nepomáhá, takže mi nezbývá než zatnout zuby a vyrazit. Na místě určení čekám asi pět minut, než se přiřítí auto. Vyrážíme směr Brno. Za chvíli mi padá hlava a probouzím se až na benzince. Už zdálky se na mě usmívá obrázek pomerančů, ze kterých dělají čerstvou šťávu, tak doufám, že mě nabije energií stejně jako šťastnou rodinku na reklamním plakátě. „Dobré ráno.“
Další hodinu jízdy s kolegy probíráme strategii schůzek, jež nás dnes v moravské metropoli čekají. První na programu je návštěva neziskové organizace zabývající se minoritami a lidskými právy. Mým úkolem stážisty je dávat bedlivý pozor, dělat si poznámky z každého setkání a poté zpracovat finální report. Soustředit se na dialogy v češtině a poté angličtině je obtížné, obzvlášť připočteme-li k tomu můj spánkový deficit, který se odráží ve snížené pozornosti. Naštěstí jsem měl čas si psát poznámky do bloku, když kolegyně překládala kolegovi do angličtiny. Dozvídám se o prioritních aktivitách organizace a dostávám výroční zprávu. Snad mě zachrání, až budu zpracovávat report.
S hlavou plnou nově vstřebaných informací se přesouváme na další schůzku, která je spojená s obědem. Na třítýdenní stáži pro mladé romské studenty na americké ambasádě, již mi zprostředkovala Nadace Open Society Fund Praha, jsem teprve třetí den. Mé dokumenty týkající se cesty do Brna byly vyřizovány na poslední chvíli, a tak se následující schůzky nakonec nemohu účastnit. Také by nebylo etické, kdybych se najednou objevil na tomto citlivém setkání. Nezbývá než poobědvat sám v centru města.
Hodinu volného času využívám ke všemu, co může Brno nabídnout. Malá skromná hospoda s denním menu za osmdesát korun sice zvenku působí klidně, ovšem vzhledem k její vyhlášenosti se uvnitř sotva posadíte. Číšníci a číšnice snad ani nechodí, ale jezdí na kolečkových bruslích.
Po dobrém obědě na nás čekají další tři schůzky. Na návštěvě IQ Roma servis mluví její ředitelka rovnou anglicky. Opět jsem vhozen do vody a nezbývá než plavat. Na stáž jsem se přihlásil, abych se něčemu přiučil a dokázal si, že to zvládnu, takže se rozhodně nehodlám utopit. Organizace funguje skvěle. Ředitelka nám ukázala prostory, kde si děti mohou hrát a trávit volný čas. Obdivuji interaktivní místnosti zaměřené na vzdělávání. Jsem překvapen, jak propracovaný systém práce se sociálně slabými rodinami a kvalitní program zde mají připravené.
Koukám na hodiny a je skoro čas odjezdu na další schůzku. Je až neuvěřitelné, co všechno musíme zvládnout během jediného dne.
Uff, nakonec jsme stihli dorazit včas. Je nádherný podzimní den, slunce hřeje, a proto setkání probíhá venku na zahradě. Snažím se pozorně poslouchat každé slovo, problematika lidských práv mě opravdu hodně zajímá. Přesto mě pomalu zmáhá únava. Už teď se těším na hotel.
Jedna z formálních schůzek je za námi, program však ani zdaleka nekončí. Výstava, která nás čeká večer, je už o poznání uvolněnější, takže se konečně odreaguji. Následuje výborná večeře a procházka s kolegy z oddělení lidských práv, mými mentory, nočním městem. Pak už mě čeká pečlivě ustlaná postel, která je po dnešním náročném programu tou nejsladší odměnou, jaké se mi může dostat. S poslední myšlenkou na průběh celého dne, na tu záplavu informací, nových zkušeností a poznání zajímavých osobností z různých společenských sfér, jichž se mi díky zprostředkované stáži na americké ambasádě dostalo, se propadám do říše snů.
A zítra zase nanovo!
Radek Laci,
student marketingové komunikace na Vysoké škole finanční a správní v Praze.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].