Co se v dětství na multi-kulti škole naučíš, to ve stáří...

„Hele, mami,“ říká můj syn během večeře. „Nemohli bychom taky někdy jet do Turecka?“ Říká to ve chvíli, kdy jsme právě ukončili spor o to, jestli se zdravá výživa může skládat jen a jen ze sladkého malinového jogurtu, či nikoli. A vnitřně jsem byla už připravená na spor o čištění zubů, který po večeři nutně následuje. „Turecko? No, proč ne?“ odpovídám tedy trošku rozptýleně. Teprve mnohem později si uvědomuji, co to můj syn vlastně řekl. A těším se! Protože jeho otázka znamená, že jsme se rozhodli správně: Od prvního září totiž našeho syna posíláme do té špatné školy hned za rohem.

 Otázka, kam má dítě chodit do školy, v Berlíně vlastně žádnou otázkou není. Každé dítě automaticky patří ke stanovené spádové škole. V Kreuzbergu, tedy v městské části, kde bydlíme i my, však právě tento systém přináší problém: „Útěk z multi-kulti společnosti“ nebo „Jsme pokrytci“ – takovými titulky se konzervativní noviny pravidelně vysmívají kreuzbergským rodičům. Mnoho lidí se sem totiž přistěhuje, protože milují arabské, indické či korejské restaurace, obchody s orientálním nábytkem či malé turecké krámy s ovocem a zeleninou. Jakmile však děti dosáhnou hranice školního věku, přestávají být ti samí lidé z místní „pestré společnosti“ najednou tak nadšení.

 …