Doživotí

Románový debut Martina Juna Doživotí naplňuje nejchmurnější očekávání vyvolaná kampaní, která provázela vydání „knihy, proti níž se ohradil Milan Kundera“. Příběh nese takřka všechny nešvary grafomanského psaní: vypravěč pomrkává na čtenáře, předjímá budoucí kritické výtky, předvádí, co všechno z literatury přečetl a odkoukal, ale hlavně zdlouhavě popisuje a inscenuje. Jun věří ve „filmové“ psaní, které však má provedení telenovely: hlavně aby se vše před očima čtenáře naplno odehrávalo. Postavy nechává sáhodlouze promlouvat a pak vyřčené ještě přežvýká vypravěčem, místo aby vyprávěl za pomoci zhutňující zkratky či detailu. Jako by předpokládaný čtenář byl hňup trpící absencí fantazie i důvtipnosti. Základem je nesčetněkrát již napsaný příběh dětství, dospívání a zrání hlavního hrdiny, budoucího spisovatele. Ten je prošpikován příběhem o spisovateli K. Čtenáři má dojít, že míněn je Kundera, ale protože čteme „román, kde není ani jedno slovo míněno vážně“, zůstane u iniciály. S propojením obou příběhů se autor příliš nepáral: Kundera něco píše či vydává a jeho skutky ovlivňují nebohého hrdinu druhého příběhu. Špeku je tu ovšem víc než masa, které měl ochutit. Mudruje se o Kunderově emigraci, o jeho románech, ale vrcholem je příběh o udavačské aféře a jeho vyfabulování: K. je v Česku zatčen, uvězněn a souzen. Tyto pasáže čtenářsky pozřít prostě nejde. Že parazitují na životě i díle slavného spisovatele, budiž. Ale i parazitovat se musí umět; kde by se čekala hravost či bizarnost, nachází se prkenné, křečovitě rozvíjené plkání.

Byly časy, kdy nakladatelský redaktor spisovateli mizerný rukopis omlátil o hlavu a hnal ho domů, ať to zkusí jinak. Dnes nad takovým rukopisem nakladatelští kreativci přemýšlejí, zda by se nedala vymyslet kampaň, která by knihu mediálně zviditelnila. Martin Jun se projevil svým debutem jako Ornella Štiková české literatury.

Autor je literární vědec.

Martin Jun: Doživotí
Labyrint, 302 stran