Proč lékaři umírají doma

Zdravotní pojišťovny se tento týden znovu sejdou se zástupci České společnosti paliativní medicíny a domácích hospiců. Organizací, které se v terénu starají o umírající, je u nás třicet. Pokud se s pojišťovnami dohodnou na ceně, rozběhne se od Nového roku pilotní projekt – osm z nich bude svoji péči poskytovat „na kasu“. Teď ji hospice sponzorují z darů a grantů, umírající či jeho rodina doplácí dvě stě korun.

Dosáhnout na peníze ze zdravotního pojištění se mobilní hospice snaží zhruba deset let. Pojišťovny je dosud odmítaly s argumentem, že umírající lidé mají v současném systému zajištěno vše, co potřebují. Zdarma k nim domů chodí zdravotní sestra, praktičtí lékaři mají povinnost jezdit „na návštěvy“. „Lékaře, kteří chodí za lidmi domů, bych v Praze spočetl na prstech jedné ruky,“ říká ředitel sdružení Cesta domů Marek Uhlíř. Je to nejen tím, že čekárny jsou přeplněné, ale také tím, že za návštěvu dostanou jen pár desetikorun.

Hlavní problém je ale v tom, že ani ten nejochotnější praktik není k dispozici dvacet čtyři hodin denně. „Když se stav pacienta zhorší v noci, začne třeba krvácet nebo upadne do delirantního stavu, praktikovi se nedovoláte,“ říká Uhlíř. Zbývá jen záchranka, která člověka odveze do nemocnice. „Často tady pak zemře za podmínek, které jsou frustrující pro něj, jeho rodinu i personál nemocnice, který chce uzdravovat,“ říká Uhlíř.

Zdravotnická část domácí hospicové péče (bez sociálních služeb, např. psychoterapeuta, nebo zapůjčení přístrojů) vyjde na 1700–2000 korun denně, podle stavu klienta. Péče v lůžkovém hospici je o něco dražší, den vyjde na nějakých 2800 korun (pojišťovny z této částky hradí 1300 korun). Umírání v nemocnici je ještě dražší – na interně stojí v průměru zhruba 3400 a na jednotce intenzivní péče 15 000 korun denně.

Fakt, že pojišťovny po letech začaly chápat potřebnost domácí paliativní péče, si Uhlíř vysvětluje měnící se atmosférou ve společnosti. Na lidi, kteří volí umírání doma s podporou odborníků, nepasuje žádná jednoduchá šablona. „Jsou to lidé nejrůznějšího věku, vzdělání, ani víra v tom nehraje žádnou roli,“ říká Uhlíř. Jednu zajímavost však Cesta domů ve svých analýzách přece jen odhalila. „Mezi našimi klienty je čtyřiapůlkrát více lékařů, než kolik jich je v pražské populaci,“ říká Uhlíř.

Shoda mezi pojišťovnami, ministerstvem zdravotnictví a hospici panuje v tom, že smrt doma má být hrazena z veřejného pojištění. O částce se zatím jedná. Pojišťovny nabízejí mobilním hospicům stejnou částku, jako dává těm lůžkovým, 1300 korun denně. Poskytovatelé na to zatím nechtějí přistoupit. „To, že lůžkové hospice dostávají méně peněz, než potřebují, ještě neznamená, že celá paliativní péče musí být podfinancovaná,“ říká Uhlíř. „Je nefér, aby lidé, kteří si platili zdravotní pojištění, byli závislí na dárcích a grantech.“

Pokud se pojišťovny a poskytovatelé péče dohodnou, od Nového roku by pojišťovny měly platit mobilní hospice třeba v Praze, Ostravě, Brně, Hradci Králové, Třebíči či Červeném Kostelci.