V krajině posledních věcí

„Tyhle věci jsou poslední, psala,“ začíná Paul Auster bez průtahů román   V krajině posledních věcí. „Jedna po druhé mizí a nikdy se nevrátí.“ Anna píše dopis kamarádce z dětství, potíž je v tom, že pošta ani další infrastruktura už prakticky neexistují. Nejmenované město s atributy New Yorku se po blíže neurčeném kolapsu propadlo do chaosu. Společenská smlouva neplatí, člověk je člověku opět vlkem, po ulicích se prohánějí smečky deklasovaných. Anna sem přijela hledat bratra, zmizelého novináře, ale sama se stala se psancem… Mohla by expozice dystopického románu být méně překvapivá?

Ano, žánru je třeba učinit zadost, aby se příběh vykopl.  Zatímco ve slavné Newyorské trilogii – která vyšla v originále v témže roce 1987 jako V krajině posledních věcí – Auster dekonstruoval detektivní schéma s postmoderní hravostí, zde pokračuje úplně nevinně. Přidává jednu epizodu za druhou, aniž je provázal zápletkou, navíc dráždí smysl pro pravděpodobnost. Jde mu hlavně o postavy, které Anna potkává: Isabel nadanou šestým smyslem nacházet cenné věci, Sama, který se pokouší psát kroniku kolapsu, a Victorii, jež provozuje útulek pro nemocné. Ale jak na ně hrdinka naráží, tak rychle je opouští – snad aspoň v tom Austera poznáváme, náhod jsou jeho knihy plné.

Podobně jako muž v McCarthyho Cestě, i Anna tlačí nákupní košík, kam dává vše cenné. Stejně jako ve zfilmované povídce Potomci lidí P. D. Jamesové se tu už děti nerodí, ale Anna se Samem otěhotní. Motivů je zvlášť v úvodu řada, jenže Auster je nerozvíjí. Román má formu dopisu, s níž se nepracuje. Nikdy se nedozvíme, kdo dodává ono „psala“ – hlas po pár stranách mizí. Příběh sice obsahuje doporučenou denní dávku tragikomiky a stopové množství sociální kritiky, ale ve výsledku jde o slabšího a dost netypického Austera; na jeho oblíbeném žánrovém základu tu není žádná zvláštní stavba. Snad to měla být meditace o mizení věcí z horizontu paměti na půdorysu sutin, jenže i na to jako by se brzy zapomnělo.

Autor je spisovatel.

Paul Auster: V krajině posledních věcí
Přeložil Jan Jirák, Prostor, 200 stran