Den s panenkou Luciou

Mám za sebou všechny ranní rituály – včetně snídaně a sprchy. Tak, ještě obléct. Já už jsem hotová a teď ještě obléct Luciu. Lucia je panenka, jde se mnou dnes do školky. Jsem předškolní pedagožka a díky kurzu vzdělávacího programu Varianty jsem začala pracovat s metodou panenek Persona Dolls. Panenky mají své jméno, rodinu, životní příběh a přicházejí mezi děti, aby si s nimi prostřednictvím pedagoga povídaly o tom, jak žijí, a zároveň naslouchaly zkušenostem dětí. Někdy panenky vyprávějí o jiných dětech, kterým se přihodilo něco, s čím si nevědí rady. Děti dokážou vymyslet spoustu řešení, jak jim pomoci, postavit se za ně.

Ve školce jsme trochu dřív, musím se připravit. Mám všechno? Batůžek pro Luciu – odpoledne půjde na víkend do rodiny, fotoaparát, abych mohla výuku zaznamenat. Mám podrobnou přípravu – na papíře a hlavně v hlavě; a fotografie k tématu. Tím je dnes gender. Ještě připravit ateliér, sundat bundičku panence a jdu pro děti. Na skupinku chodí pravidelně jedenáct dětí, kterým dali rodiče předem souhlas. Rodiče vědí, že se jedná o novou metodu, s níž se seznámili. Jde o to, že budeme vědomě pracovat s předsudky, diskriminací a našimi rozhovory se dotkneme i patologických jevů – samozřejmě přiměřeně věku dětí. Výuka je vedena hrou, vychází z Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání a rozvíjí spoustu dovedností.

Děti se usadily na židličky a já přivádím Luciu. Těšily se na ni. U některých už byla doma a staly se z nich dobří kamarádi. Vítají se, děti si panenku berou k sobě a neostýchají se jako na začátku. Lucia mi sedí na klíně, šeptá mi do ucha dnešní příběh a já vyprávím: „Děti, Lucia se s vámi chce poradit. Stalo se jí něco, z čeho je smutná? Už jste byli někdy z něčeho smutní? A z čeho? Jaké to je, když je člověk smutný?“ Děti začnou vyprávět a Lucia s nimi mým prostřednictvím také hovoří. Děti poznají, kdy mluvím já a kdy panenka.

Lucia pokračuje v příběhu: „Hrála si s dětmi venku. Přišli chlapci a začali hrát fotbal. Měla radost, protože má fotbal moc ráda. Hraje jej často se svými bratránky Ondrou a Péťou, ale kluci na hřišti jí řekli, že s nimi hrát nesmí, protože je holka a holky fotbal nehrají.“ Jsem zvědavá, co mi děti řeknou, jaké budou jejich reakce, zkušenosti, nápady. Mám připravené i fotografie fotbalistek. Výuka rychle utekla. Jsem ráda, že by se děti dokázaly „holčičky“ zastat. Jeden klouček dodal, že Lucia fotbalu rozumí, protože se u nich na návštěvě dívali společně na utkání a že je to bavilo oba. Děti se s Luciou rozloučí a já je vedu opět do tříd.

Už jsme po obědě a děti po odpočinku, čeká nás svačina. Po třetí hodině přicházejí rodiče chlapce, k němuž půjde Lucia na víkend na návštěvu. Říkají, že Luciu doma přivítá pejsek, že plánují zítra táborák a oslavu Dne dětí. Předávám jim Deník návštěv a upozorňuji na pravidla, která je nutné dodržet, prosím je o záznam do deníku a říkám jim, co má Lucia s sebou v batůžku (převlečení, oblíbenou hračku). Důležité je nepohodit panenku nikam do koutku a chovat se k ní s respektem, jako by k nim přišla na návštěvu kamarádka. Rodiče se s Luciou setkávají poprvé tváří v tvář. Vidí, že má po své italské mamince malinko snědší pleť, má modré oči a světlé vlásky. Domluvili jsme se, kdy v pondělí Luciu přivedou zpět. Chlapec nese batůžek a starostlivě bere Luciu do náručí. Loučíme se.

Přicházím domů. U kávy si pouštím videozáznam a prohlížím fotografie. Video mi umožňuje vidět výuku z jiného úhlu pohledu. Objevuji to, čeho jsem si nevšimla, vidím všechny reakce dětí, ale také své, vlastní komunikaci a způsob práce s panenkou. Sepisuji evaluaci, docházku dětí a připravuji se na další pozoruhodný den.

Autorka je předškolní pedagožka v MŠ Mozaika Jihlava