Na rybářské lodi v Beringově moři

Budíček!“ křičí na mě kuchař. Ani tuhle to noc jsem se moc nevyspal. Jsou tři hodiny ráno, ve 3.55 mi začíná šestnáctihodinová směna. Říkám si: „Ještě pět minut si poležím.“ Po těch „pěti“ minutách za mnou přiběhne můj kolega a volá: „Vstávej, za pět minut ti začíná šichta!“ Vyskočím z postele a bez snídaně jdu rovnou k mrazáku běhat člunkový běh, což budu dělat prvních osm hodin. Balíky s již zmrzlou rybou váží okolo 20 kg a do pytlů je vkládá náš superman ze Samoy. Jeho tempo je opravdu vražedné, na pásu už je tak šest balíků a pořád přibývají další, takže se zasekává. Zkuste si ale na rybářské lodi někomu říct: „Zpomal!“ Kompenzoval jsem si to slovy, která jsou nepublikovatelná. Je špatné počasí – zdi, které z balíků stavíme, jsou nestabilní a životu nebezpečné.

První čtyři hodiny běháme jen na vzdálenější stranu od pásu, tak abychom druhé čtyři hodiny měli „pohodičku“. Jak vrstvíme balíky na jednu stranu, loď se začíná naklánět – v tu chvíli za námi přiletí boss a křičí: „Co to ku… děláte?“ Uklidním ho slovy: „Po dalších čtyřech hodinách bude loď zase v rovnováze.“ Konečně se můžu najíst. Klepu se jak osika, ne ze zimy, ale z nedostatku cukru. Během patnáctiminutové pauzy doplním „benzin“ (myslím si o sobě, že jsem stroj) a jdu zpět do mrazáku narovnat loď zpět do osy.

Už nemusím běhat, takže si občas dovolím našeho „superbalíkáře“ popohnat. Nese to těžce. Je na své schopnosti hrdý, což já málem odnesu monoklem. Poměry na lodi se moc neliší od těch ve vězení. Někteří z rybářů jsou výbornými šachisty – v kriminále neměli nic jiného na práci. Po dalších čtyřech hodinách mám 30 minut na oběd. Jídlo je na lodi opravdu rozmanité, doslova na co si jen vzpomenete. A jako bonus čerstvá ryba přímo z moře.

Ani při této pauze se nevyhnu konfliktu. O den dříve mě jeden ze zkušených rybářů (obří Samoan) poučoval o tom, kam si mám věšet rybářskou kombinézu. Dojídám z tácku svůj „benzin“ a povídám mu: „Mám špinavý tácek, ale nejsem si jistý, do jakého koše ho mám hodit, jistě bys mi s tím poradil…“ V tom zrudnul, zvedl se a natahoval svou pěst se slovy: „Rozdrtím ti tvou čelist, ty zm…!“ Poblíž jsou další tři rybáři, kteří ho chytnou a uklidňují ho. Povídají mi: „Makáš dobře, nechceme, aby se ti něco stalo.“

Po obědě jdu třídit ryby z běžícího pásu do vaniček před před sebou. Můj zkušenější kolega nasadil opravdu brutální tempo a já v této rychlosti nestíhám ryby rozeznávat a do toho se zbavuji bahna, ryb, které nelovíme, příliš malých ryb a podřezávám tresku. Můj procesor (mozek) se přehřívá! Mozek i kolega na mě křičí: „Zvedni tu zku… rybu!“ Načež mu já odpovím: „Jdi do pr…!“ A takhle spolu všichni konverzujeme celé čtyři hodiny. Konečně se jdu zase najíst, obličej mám celý od bahna a krve (rybí). Kolega, se kterým jsem poslední čtyři hodiny konverzoval, mě plácá po zádech a říká: „Dobrá práce, chlape.“

Na poslední část směny jdu vyhazovat plátové mrazáky. V každém z nich na mě čeká 120 plechovek o 25 kg. Poté co pláty od sebe hydraulickou páčkou oddělím, zůstává většina plechovek přilepených k horním plátům – o to těžší práce bude. Plechovky odlepuji prudkými údery těch, jež se nepřilepily, železnou tyčí nebo hákem, kterým je z mrazáku vytahuji. Musím si počínat rychle, aby skladníkům v mrazáku nebyla zima. Po 15 minutách mám třítunový mrazák za sebou. Čeká jich na mě dalších osm. Loď se pořád houpe, takže si dávám pozor, aby mi plechovka nevletěla do obličeje nebo nespadla na nohu.

Má směna je u konce. Zrovna nevoním, tak se jdu nejdříve osprchovat. Je třeba doplnit palivo: tři vejce, čtyři plátky slaniny, dva párky, miska rýže, hovězí steak, rybí maso, miska s ovesnou kaší a javorovým sirupem, litr mléka a další tekutiny. Po večeři se vracím do kajuty, dám si sirup proti kašli, protikřečové pilulky a doufám, že následujících pět hodin prospím.

Daniel Hoksza