Konec jedné éry

Praha je znovu polepená plakáty a billboardy s hesly a tvářemi politických stran. Zdá se, že vše je stejné jako každé čtyři roky a nic moc se nemění. Přesto pozornější pohled naznačí, že něco je jinak. Někdejší dominantní síla – Občanská demokratická strana – je téměř neviditelná, a když už někdo spatří její billboard, působí to jako retro, kdy se dere do úst otázka: Oni ještě existují? Jen několik dní starý verdikt vrchního soudu situaci částečně objasňuje. Pražský podnikatel a kmotr Roman Janoušek byl odsouzen do vězení za nehodu, ve které málem zabil ženu. Když si vyslechl tvrdý rozsudek, bylo na jeho tváři patrné, že i jemu došlo, že časy, kdy měl pod kontrolou hlavní město a justici v něm, jsou pryč.

Kdo by to riskoval?

Zkusme si zahrát krátkou hru na asociace. Která strana se vám vybaví, když se zmíní jména jako Rittig, Hrdlička či Janoušek? Piráti to zřejmě nebudou. Občanští demokraté zkrátka platí daň za časy, kdy podporu veřejnosti brali jako samozřejmost a vítanou cestu k vlastnímu prospěchu.

Ta tam je doba, kdy v hlavním městě získávali více než polovinu všech voličských hlasů. Dnes je z nich to, čemu se dříve tak hlasitě posmívali – malá strana bojující o přežití, kterou navíc trápí dluhy. A nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo nějak výrazně měnit.

V politice funguje nostalgie pouze u komunistické strany. Občanské demokraty zřejmě nezachrání vzpomínka na Pavla Béma, Jana Koukala či Igora Němce. Připomínka zatopeného metra, což způsobilo Němcovo váhání, sice asi mnoha lidem slzy do očí nažene, ale dojetím to nebude. A pohled do budoucnosti? Kandidáti v čele s Bohuslavem Svobodou působí o poznání důvěryhodněji, ale kdo bude chtít riskovat, zda je zase někdo nesvrhne?

Podobně je to s občanskými demokraty v řadě velkých měst. Jejich důvěryhodnost je tak dramaticky poškozena, že se to bude jen těžko překrývat lákavými sliby. Navíc v mnoha obcích ODS v uplynulých letech vyloučila ty nejlepší a nejpracovitější členy, takže těžko teď může rychle oživit svůj repertoár. Občanští demokraté zkrátka tak dlouho neřešili své kauzy, až se stali synonymem pro neprůhlednou, arogantní a zkorumpovanou politiku.

Výhoda členské základny

Petr Fiala na kongresu ODS prohlásil: „Neklesáme, ale jdeme po pevném dně a za chvíli začneme stoupat.“ Jako šéf strany musí nabízet optimismus, lze ale jeho očekávání naplnit? Otázka totiž zní poměrně jednoduše: Proč dnes ODS volit? Ona pochopitelně zní stejně u všech stran, ale občanští demokraté mají za posledních pětadvacet let nejvíce naloženo. Co tedy musí strana Petra Fialy udělat, aby se voliči přestali bát minulosti a začali věřit v budoucnost?

Odpověď možná leží tam, kde většina českých stran selhává – v komunální politice. ODS nebyla a stále není (na zdejší poměry) malá strana. Širší členskou základnu je možné využít k obrodě zdola. V menších obcích lidé volí podle znalosti konkrétních kandidátů, když tedy uvidí, že důvěryhodní lidé nastupují za ODS, snáze nabudou dojmu, že nejde jen o stranu prospěchářů. Ve chvíli, kdy regionální kmotři ODS opouštějí, protože už není prostředníkem k penězům, otevírá se prostor pro slušné lidi.

Předvolební průzkumy nicméně naznačují, že letos na tom dně občanští demokraté ještě zůstanou. Rozhodně třeba v Praze. I když tu ODS momentálně nevládne, byla tak trochu tématem ještě více než před čtyřmi lety. Jak to trefně napsal Jindřich Šídlo v Hospodářských novinách: „Když se teď, tři týdny před volbami, podíváme zpět na čtyři uplynulé roky, je těžké se ubránit pocitu, že jsme je my, obyvatelé hlavního města, jeho politici a vlastně každý, kdo sem někdy přijel, strávili výhradně intenzivním řešením všeho, co přinesly roky 2006–2010.“ Jen pro přesnost dodejme, že to kolega Šídlo myslel i jako kritiku stávajícího vedení hlavního města, které toho podle něj moc neudělalo.

Dříve nežli později

Pro budoucnost ODS nebudou podstatné nastávající komunální volby, ale následující čtyři roky. Na její skandály se postupně zapomene (pokud myslíte, že ne, tak se podívejte na Miloše Zemana či Andreje Babiše), takže může přežít. Jen musí pochopit, že staré časy jsou nenávratně pryč. Pokud to neudělá, přijde na to stejně jako Roman Janoušek pozdě.