Dopisy

TÁTOU NAVZDORY

RESPEKT 37/2014

Přestože se závěry popisovaného výzkumu lze v mnohém souhlasit – jde často o známé skutečnosti, jež se mění jen pozvolna –, zarazil mě podtitul článku. Konstatuje, že otcové, kteří chtějí být plnohodnotnými rodiči, stále čelí mnoha překážkám. Koho však můžeme označit za „plnohodnotného“ rodiče? Je to jen ten, kdo je na rodičovské dovolené, či ten, kdo dělá maximum pro to, aby děti i partner či partnerka byli spokojení a měli vše, co potřebují?

Stejně jako je třeba posílit v ženách vědomí, že nejsou neplnohodnotnými matkami ve chvíli, kdy předají načas péči dětí jejich otci či někomu jinému, by to mělo platit i pro muže. Fakt, že rodič pracuje, a netráví tak veškerý čas doma s dítětem (což po skončení rodičovské nemůže udělat ani většina matek – z jednoho příjmu rodina dlouhodobě nevyžije), nebo není v jeho silách každý den dělat s dětmi úkoly, z něj ještě neplnohodnotného rodiče nedělá.

Zároveň bych nekladla rovnítko mezi plnohodnotné rodičovství a rodičovskou dovolenou. Myslím, že důležitější než to, zda je otec ochoten odejít na rodičovskou, je spíš míra, v jaké se podílí na fungování rodiny. Je těžké překročit svůj stín a nenásledovat modely našich rodičů. Pokud se dnešní rodiče o věci spojené s chodem rodiny zvládnou skutečně podělit, je možné, že další generace už budou moci řešit jiné problémy a že střídání v péči o malé děti nebude tak vzácné jako dnes.

Gábina Pikorová

PREČO?

RESPEKT 37/2014

V článku jsou velmi dobře rozebrány konkrétní důvody slovenského vzestupu a české stagnace, není tam ale naznačen ten nejpodstatnější, obecný rozdíl. Slováci jsou schopni více pracovat na splnění nějaké vize a sjednotit se, aby dosáhli cíle. Také se nebojí na rozdíl od nás přebírat řešení osvědčená ve světě, zatímco v ČR se vždy vymýšlí nějaká „česká cesta“ vedoucí ke světlým zítřkům, častěji do slepé uličky. Český stát v posledních letech selhává ve svých základních funkcích, není schopen ani vytyčit vizi, ani najít politickou shodu na jejím uskutečnění. Není schopen skutečných reforem, pod tlakem reality se přijímají jen parametrické změny systému. Dlouhodobé ustrnutí na 80 procentech úrovně HDP v EU je přímý důsledek tohoto stavu.

Konkrétním případem selhání státu v ČR je například zdejší tempo nevýstavby dálnic, nabírající už propastných rozměrů. O alarmujících rozměrech problému se bohužel v novinách nepíše, vyžaduje to pár výpočtů… V letech 1990–2010 Češi postavili úměrně k velikosti státu a rozpočtu 3–5,5krát méně dálnic a rychlostních silnic než srovnatelné země. Tristně vychází také srovnání se Slovenskem. Vezme-li se v úvahu poloviční počet obyvatel i velikost státního rozpočtu, staví nyní každému svému obyvateli Slovensko 5,5krát více dálnic než ČR.

Dušan Mourek

OPRAVY RESPEKT 38/2014

OKEM EKONOMA

V článku se v textu pod mezititulkem Bez vlivu na porodnost několikrát za sebou opakují věty. Chyba vznikla při závěrečných úpravách textu. Autorům i čtenářům se omlouváme. Odstavec měl správně vypadat takto:

„To, že stát chce ulevit těm, kdo mají děti, je běžná věc a jde o princip spravedlnosti: dva daňoví poplatníci se stejnou výší příjmů, ale jiným počtem dětí nejsou ve stejné situaci. Otázkou však je, jakou funkci a cíl má daňový bonus, čili ona negativní část daňového zvýhodnění. U ní už se totiž nejedná o snížení daní, ale o výdaj (chcete-li dávku) poskytnutý přes daňový systém.“

SKOTSKÉ PRÁVO NA POHODLÍ

V textu jsme uvedli, že v době vzniku společné unie byly počty Angličanů a Skotů „srovnatelné“. To je nejasná formulace, jež by mohla vzbuzovat dojem, že počet příslušníků obou národů byl shodný. Na počátku 18. století byl ve skutečnosti poměr Skotů a Angličanů přibližně 1 : 5, od té doby se však dále významně posunul v neprospěch Skotska. Dnes Skotové tvoří necelou desetinu obyvatel Velké Británie a narůstající nepoměr je významným faktorem při rozhodování v nadcházejícím referendu.