Prečo?

Rozpad Československa byl před 22 lety krokem do neznáma. Jedna jistota se ale přece při pohledu z Prahy rýsovala: Slovensko bylo a kvůli rozdělení mělo zůstat chudší zemí. Mezi zdejšími ekonomy neexistovalo mnoho jiných témat, na nichž by se takto shodli. Vyjádřit se k němu chtěl i Miroslav Singer, tehdy čerstvý doktorand na univerzitě v americkém Pittsburghu, dnes guvernér České národní banky. „Tvrdí-li slovenští politici, že hlavním problémem Slovenska je bída, měli by zvážit, zda existence federace nenapomáhá tuto bídu mírnit. Pokud by rozdělení měny a státu mělo někde zapůsobit pozitivně, na Slovensku to nebude,“ napsal už v roce 1991 v Respektu. 

Tehdy to nevypadalo na zvlášť odvážnou předpověď: na Slovensku byly znatelně vyšší ceny a nižší platy. Na podporu slovenské ekonomiky se z Prahy posílaly miliardy a čeští experti se pouze přeli kolik. Především ale slovenský hrubý domácí produkt na osobu (HDP), nejpoužívanější měřítko bohatství státu, byl o třetinu nižší než v Česku. Velmi přibližně – byl to podobný rozdíl, jaký je dnes mezi HDP na hlavu Česka a Finska. 

Navíc na Slovensku vládl málo kompetentní nacionalistický kabinet s podivnou levicovo-populistickou orientací, zatímco v Česku pragmatická pravice se vzdělanými, Západu otevřenými ekonomy – nebo alespoň tak to Češi viděli. Skutečně tedy nebylo těžké vnímat rozpad federace jako šanci pro její českou část a značný problém pro tu slovenskou. 

Několik následujících let se tyto předpovědi naplňovaly. Nová slovenská koruna, hrdost všech náhle probuzených vlastenců dvojitého kříže pod Tatrami, byla rychle o čtvrtinu slabší než česká. Už po roce se Slovákům rozpadla vláda. Nový kabinet vydržel jen půl roku a předčasné volby opět vyhráli pro Čechy směšní, pro mnohé Slováky traumatizující národovci. Slovenská společnost byla ostře názorově rozdělená a věci šly tak daleko, že Slovensko vypadlo ze skupiny největších kandidátů na vstup do NATO a především do Evropské unie.

Střih – a jsme o 20 let dál. Slovenský HDP tvoří 95 procent českého a míří k vyrovnání. Slovenské průměrné platy jsou o deset procent nižší, starobní důchody jsou zhruba stejné. O slovenské politické stabilitě, která je podle politologů úhelným kamenem úspěšné modernizace státu, mohou Češi leda snít – od roku 1998, kdy došlo k odstavení nebezpečného populisty Vladimíra Mečiara z čela vlády, mělo Slovensko pouhé tři premiéry a vyrovnává se v tom nejstabilnějším evropským státům. Češi měli premiérů devět a patří na opačný konec žebříčku. Slováci jsou také více včleněni do Evropské unie tím, že převzali společnou měnu a jsou pevněji rozhodnuti účastnit se na práci bankovní unie, fiskální unie a dalších nástrojů společné evropské vlády. 

A jako bonus – letos poprvé Slovensko předstihlo Česko v produktivitě práce nebo v ukazateli zvaném hrubý národní důchod (HND), který na rozdíl od HDP počítá například i s příjmy občanů v zahraničí, a naopak odečítá peníze, jež mezinárodní firmy vyvezou pryč například v podobě vyplacených dividend zahraničním akcionářům. 

Hospodaření států je – jak víme – věc velmi nestálá, jednotlivá čísla se mohou různě přeskupovat. Obecně ale platí, že bývalá federace (včetně Miroslava Singra) je svědkem konce jedné české skálopevné „jistoty“. Fakt, že Česko je bohatší zemí než Slovensko, už v podstatě přestal platit.   

Je to přirozené

Rozdíl v životní úrovni byl ještě před nějakými deseti lety viditelný pouhým okem. Slovenské vesnice měly o poznání méně opravených domů a vydlážděných chodníků než české, restaurace podél silnic plných děr byly spíše výjimkou. To je dnes minulost. 

Slovenský venkov září pastelovými barvami nových omítek, ze zahrad mizí zeleninové záhonky a nahrazují je trávníky s altánky, povrch silnic je často kvalitnější než v Česku. Je pravda, že jízda autem mimo dálnice nabízí pohled na občasné kapsy bídy s romskými osadami zejména ve východní polovině Slovenska. Podobně bratislavské čtvrti mimo centrum vypadají víc ošuměle než pražské nebo brněnské. To jsou však spíše výjimky potvrzující data, že Slovensko se v životní úrovni vyrovnalo Česku.

Laik léta pendlující mezi oběma zeměmi tyto vnější znaky nemůže přehlédnout. Kvalita turistické infrastruktury je ještě hodně vzdálená té české, jenže podle ní nelze hodnotit míru národního blahobytu, jak to často mylně dělají čeští turisté na Slovensku. Statistika praví, že spotřeba na obyvatele, v konzumní společnosti další z používaných ukazatelů životní úrovně, je dnes na Slovensku o jedno procento vyšší než v Česku.

Slováky tato zpráva, která v dílčích datech prosakovala už měsíce a hlouběji ji zpracoval před dvěma týdny slovenský ekonomický týdeník Trend, spíš nevzrušuje. Stále totiž vidí především to, že jejich průměrný plat je pouze 90 procent toho českého. Jenže jak upozorňuje ředitel Institutu finanční politiky na slovenském ministerstvu financí Martin Filko, Slováci patří v EU k zemím s nejnižším podílem mezd na HDP. Jinými slovy, část jejich příjmů pochází i z jiných zdrojů než jen prvotního zaměstnání, a to rozdíl vyrovnává. 

Pokud jde o Slovensko, obrat v jeho vývoji nastal po roce 2002, kdy reformní vláda Mikuláše Dzurindy zjednodušila daňový a sociální systém, schválila penzijní reformu a lákala do země zahraniční investory. Druhá změna pak přišla v roce 2009, kdy Slováci přijali euro. „Slovensko muselo kvůli přijetí eura výrazně zlepšit fungování svých institucí a přizpůsobit je eurozóně, což mělo možná větší vliv na ekonomický růst než samotné euro,“ říká Filko. 

Z odstupu 20 let není těžké propadnout pocitu, že slovenský úspěch vypadá trochu jako zázrak, ale Filko jej vnímá nevzrušeně: „Když jsou si dvě země podobné strukturou obyvatelstva i ekonomiky, není důvod, aby byly mezi nimi velké rozdíly. To je případ Česka a Slovenska, takže postupné vyrovnání je přirozené.“

Důslednější Slováci

Pokud tedy jde v podání Slovenska minimálně o úctyhodný výkon, o co jde z pohledu Česka? Sotva lze totiž vynechat otázku, nakolik má na všem zásluhu pouze slovenský vzestup a jakou roli naopak hraje česká stagnace. 

Z nejužívanějšího, byť samozřejmě zdaleka ne dokonalého kritéria bohatství států – HDP – vyplývá, že až do roku 2005 bohatly obě země zhruba stejně rychle. Česko do té doby těžilo z otevření ekonomiky pravicí a úspěšné privatizace bank či lákání investorů vládou sociální demokracie. 

Pak ale Slovensko výrazně přidalo: v letech 2005–2008 rostla česká ekonomika v průměru o pět a půl procenta ročně. Slovensko však ještě výrazně rychleji – v průměru o téměř osm procent. Ekonomové se shodují, že hlavní zásluhu na tom měly zmíněné reformy Dzurindovy vlády a asi i příslib přijetí eura jako lákadla pro investory a motor k vylepšování toho, čemu se nehezky říká institucionální rámec ekonomiky.

Po osmi letech vystřídal Dzurindu u moci sociální demokrat populistického ladění Robert Fico, který reformy pouze jemně osekal, ovšem nerušil je, jako to s gustem dělá česká levice. 

V Česku se ve zmíněném období vystřídali tři sociálnědemokratičtí premiéři během čtyř let a následně velmi vratká vláda pravice a zelených. Ta snížila a zjednodušila daně, více reforem však nezvládla. Přijetí eura sice slibovala, pak od něj ale pod dojmem z globální finanční krize a ideologických předsudků ODS ustoupila. 

Proč se reformy a modernizace nedařily? Vlastně pořádně nevíme, detailní důvody zanikají v mlze politického provozu. Tak jen rámcově: reforma penzí zkrachovala na nesouhlasu opozice a malé odvaze pravice, reforma zdravotního systému zase na nemocniční lobby a nejednotnosti koalice. Reforma vysokých škol se nezačala ani pořádně připravovat, podobně jako reforma trhu práce. Proměna státní správy směrem k nezávislosti na náladách politiků byla sice schválená, vládní koalice ji však odmítla vpustit do života. Nevěřila v její přínos, bála se ztráty vlivu na chod úřadů. 

A lépe nedopadaly v Česku ani další věci, které mají vliv na hospodářský vzestup. Zjednodušení podnikání měla pravice jako své silné téma, nedokázala jej ale ani vymyslet, natož prosadit. Něco se naopak přijalo velmi snadno, například značně korupční systém využívání evropských dotací, jejichž vyplácení Evropská komise z velké části právě kvůli korupci a různým chybám České republice zastavila. Pravicová vláda také nebyla schopná nebo ochotná změnit skandální stav, kdy Česko stavělo dálnice velmi draho a pomalu.  

„Slováci se ukázali jako důslednější ve volbě svých priorit. Byli schopni se lépe dohodnout, co je pro ekonomiku a stát důležité,“ komentuje toto období český ekonom Petr Zahradník. 

Co zmůže euro 

Další český ekonom Zdeněk Kudrna namítá, že Slovensko mělo svým způsobem štěstí. Slovenské ekonomice hrozilo po roce 2008 přehřátí (růst byl hnán vysokými investicemi, nebyl však založen na zdravých ekonomických základech) s velkým rizikem propadu. Ten nakonec skutečně přišel, ale všude kvůli finanční krizi. 

Navíc přijetí eura přišlo podle Kudrny také ve vhodný čas: Slováci jako Maďaři měli poměrně velké množství úvěrů v cizí měně a v případě propadu slovenské koruny by nezvládli půjčky splácet. To se stalo Maďarům s forintem, Slováci však díky euru vydělávali a spláceli dál v jedné a té samé měně, jejich půjčky se tedy na rozdíl od maďarských neprodražily.

Vliv na nynější vývoj má také fakt, že následky globální krize po roce 2008 řešily obě země různě. I díky tomu za posledních pět let Slováci náskok Česka stáhli. Slovenská vláda více investovala do podpory ekonomiky, například stavebnictví. To zajistilo vyšší růst HDP, také ale vyšší zadlužení než u Česka. Po vypuknutí krize rostla slovenská ekonomika v průměru o osm desetin procenta ročně, česká naopak v průměru o dvě procenta ročně klesala. Slovenské zadlužení však vzrostlo ve stejné době o 17 miliard eur, české výrazně pomaleji – při dvojnásobném počtu obyvatel o 16 miliard eur. Také díky tomu Češi udrželi své zadlužení na nižší hodnotě, než jakou mají Slováci. 

Ekonomové se přitom liší v názoru, zda bylo po krizi lepší, aby stát více investoval a pomohl obnovit ekonomický růst i za cenu zadlužení. V české debatě nakonec zřejmě převážil názor, že zdejší pravicová vláda Nečase a Kalouska měla víc utrácet a podpořit tak ekonomiku. Nejednoznačnost téhle disputace ale ukazuje vývoj v letošním roce, kdy Česko navzdory šetření roste o něco rychleji než Slovensko.  

Podobně lze vést debatu o produktivitě práce: na Slovensku je letos poprvé vyšší, zásluhu na tom má však i tamní dvojnásobná míra nezaměstnanosti. Zjednodušeně je totiž možné říci, že pracující Slováci vyprodukují větší hodnotu než pracující Češi i proto, že se u nich na pracovní trh velké množství lidí dlouhodobě nedokáže dostat.

Různá kouzla s čísly a argumenty však nemohou popřít zmíněný fakt, že Slovensko se v bohatství či výkonnosti ekonomiky dostalo na českou úroveň. Otázkou je další vývoj. Oslovení experti vidí české šance na vyšší ekonomický růst, a tedy i rychlejší bohatnutí za předpokladu, že země lépe zvládne využít evropské dotace, začne levněji a rychleji stavět dálnice či moderní železnici, zmodernizuje energetiku, bude umět přitáhnout zahraniční investice. Nynější vláda také začíná při obnoveném hospodářském růstu více utrácet, což ekonomové zatím vesměs chválí, dlouhodobé oživení ekonomiky totiž není jisté.

Stejné léky si ordinují i Slováci, kteří navíc mají pro investory magnet v podobě eura. Na jeho celkovém vlivu se ekonomové nedokážou shodnout, obecně ale panuje názor, že v čase konjunktury je placení eurem pro podporu ekonomiky výhodnější.

Skleněný strop

Uplynulých dvacet let proměnilo bývalou federaci nejen ekonomicky, ale také mentálně. Vypjaté soutěžení je minulostí, a lze si proto tipnout, že ani v budoucnu nebude na poměřování ekonomické síly a bohatství mezi Čechy a Slováky záviset jejich spokojenost. 

Přesto bude důležité sledovat, jak se budou obě země dál bok po boku vyvíjet. Myslí si to i již citovaný ekonom Zdeněk Kudrna z Vídeňské univerzity. Podle něj je možné, že zhruba 80 procent HDP na hlavu v poměru k průměru Evropské unie, jichž Češi už v půlce minulého desetiletí dosáhli a z nichž se nemohou výrazněji odpoutat a postoupit dál, zůstane mezní hranicí i pro další roky. „Na tuto hodnotu jsme se dostali díky exportu a zahraničním investicím. Skutečně bohaté země Unie ale drží nahoře i dobře fungující instituce. Ty se však Česku dlouhodobě nedaří zlepšit,“ namítá Kudrna. 

Jde o kvalitu zmíněné státní správy, jež se při každé výměně ministra otřásá v základech. Korupci, kterou politici nechtějí důsledně řešit ani teď, přestože čím dál víc vadí investorům, jejichž zájmy se všichni zaklínají. Jde také o justici, podmínky pro podnikání, kvalitu škol, pružný pracovní trh a tak dále. Na českém zaostávání za bohatým Západem může mít svůj díl i stále nízká produktivita práce, horší dopravní spojení, vysoká energetická náročnost, menší podíl výroby s vysokou přidanou hodnotou. „Jako by Česko narazilo na skleněný strop a nemohlo postoupit výš,“ uvažuje Kudrna. Zmíněné handicapy totiž nepůjdou v nejbližších letech rychle odstranit. Chybí rozhodnost, peníze, schopnost změny dobře vymyslet.    

Pokud by ani Slováci v dalších letech nedokázali Česko výrazněji ekonomicky přerůst, hypotéza o skleněném stropu by se zřejmě potvrdila, protože mají podobnou strukturu ekonomiky a podobné problémy, které fungování ekonomiky komplikují.

Navíc je tu ještě jeden důvod k české skepsi: v posledních 25 letech dělalo Česko největší kroky kupředu pod vlivem výrazných podnětů: napřed to byla potřeba zbavit se dědictví komunismu. Potom zvládnout vstup do EU. Další logickou motivaci pro institucionální utužení státu zažili Slováci v souvislosti se vstupem do eurozóny a měli to tak mít i Češi. Odmítnutím eura však Česko o tenhle motor změn přišlo a nový se na obzoru nerýsuje. Naopak Slováci budou nadále procházet jakousi institucionální kultivací už jen díky svému členství v eurozóně. 

Ještě vloni se zdálo, že jistým impulsem by mohl být boj proti korupci. Z něj ale politické strany výrazně slevují.

Projev loajality

„Fakt jsem dostal možnost něco tak silného ve 23 letech formulovat?“ směje se dnes guvernér ČNB Miroslav Singer své dávné předpovědi zmíněné na začátku tohoto textu. „Stalo-li se, tak jsem neodhadl tři věci: že Slováci nebudou moci vše svalovat na Prahu a budou nuceni provést závažnější reformy než my, dále že slovenská měna tolik oslabí a že se podaří bezprostředně po rozpadu státu udržet vzájemný obchod.“

Pak Singer opět slevuje z chvilkové vážnosti a dodává: „Také je ale klidně možné, že šlo spíš o projev loajality k Československu a pokus zastrašit zastánce samostatnosti Slovenska, takže za tím žádná velká kalkulace nebyla. Ostatně bylo mi 23 let.“