Ráno se vzbudíme téměř za svítání. Ranní rosa nám zmáčela spacáky a karimatky. Rychle si zabalíme věci, lokneme si z lahví vody a vyrážíme na cestu. Prodereme se skrze hustou kleč na hřebenovou cestu a pokračujeme dál do strmého kopce. Na prvním vrcholu rozbaluji mapu Západních Tater – Roháčů a hledám na ní pramínek, protože naše zásoby se už tenčí. Pramen by měl být nedaleko od nás, ale ať hledáme jak hledáme, vodu nenacházíme. Každý z nás má ještě asi tak litr a půl, tedy až na Karla, ten už nemá skoro nic. Posilníme se trochou zdeformované čokolády a vyrážíme dál. Dnes nás čeká osm dvoutisícovek, zatím nejdelší a nejtěžší úsek naší čtyřdenní cesty. Sluníčko už nás zase začíná pálit do zarudlé kůže (nikoho nenapadlo vzít s sebou opalovací krém) a nohy začínají pobolívat.
Před polednem se ráz výstupu dramaticky promění. Místo pohodlné pěšinky stoupáme po kamenné strmé stezičce s úseky, kde se musíme držet kovových řetězů. Zahlédneme kamzíka! Při zastávkách se posilňujeme dýňovými semínky, černým chlebem a paštikou. S vodou je to čím dál horší. Cesta je stále náročnější a ani počasí nám zrovna nepřeje. Prudké slunce vystřídaly inkoustové mraky nacucané dešťovou vodou. V dálce začíná hřmít. Včera jsme potkali asi padesátiletého opáleného vousáče, který se nás ptal, jestli jdeme hřebenovku a kde spíme. Pod širákem. Říkal, že s kamarády taky dřív spávali na hřebenech, ale teď už to nedělají kvůli medvědům, ať si na ně dáme pozor. Zajímalo by mě, jak se to přesně dělá, dávat si pozor na medvědy. Chlapík nezapomene dodat, že jsou tu hrozné bouřky a nedávno tu prý blesk zabil dva Poláky. Děkujeme za povzbuzení. Je fakt, že jsme tu jediní s krosnami, všichni, které cestou míjíme, jdou nalehko, jen s pidibatůžkem. Když se ale bouřkový mrak přesune nad nás, tak už nahoře nikoho nepotkáváme. Před námi je nejtěžší úsek, plný řetězů. Skály nám kloužou pod nohama a těžké batohy nás převažují. K tomu všemu nedaleko od nás hřmí a občas se i zableskne. Žízeň máme ukrutnou, pijeme po locích a básníme si o vychlazené fantě. Naše tempo se zpomalilo, některé úseky jsou opravdu už pro horolezce. Největší potíže má Filip, který se vydal na cestu v plátěných teniskách. Alžběta se děsí blízké bouřky a častuje nás pesimistickými poznámkami a proroctvími o naší poslední hodince.
Když konečně zdoláme všechny vrcholy a sestoupíme k plesu, je už sedm hodin. Šli jsme s přestávkami nějakých dvanáct hodin, uvědomíme si a padne na nás únava. Bohužel začíná pršet a naše naděje, že se konečně vykoupeme (spíš umyjeme) v horském plesu, se nám rozplývá před očima. Jsme promrzlí, mokří a hladoví. Máme jen jeden stan pro dva, který stavíme na relativně závětrném místě. Přestalo pršet. K večeři se podávají čínské nudle z pytlíku a čokoládové křupky. Navlékneme na sebe suché oblečení a jako sardinky se všichni čtyři mačkáme ve stanu pro dva. Karel nás ještě chvíli straší báchorkami o medvědech, ale po chvíli toho nechá a my celí ztuhlí usínáme.
MARTINA JALŮVKOVÁ
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
