Krajiny Metropole smrti

Po svědectví Rudolfa Vrby o útěku z Osvětimi, po pronikavých studiích Prima Leviho a Jeana Améryho o temné povaze člověka by se zdálo, že k tématu holocaustu už není co dodat. A přece teď vychází kniha, která jej opět naléhavě zpřítomňuje v našem současném životě.

Napsal ji Otto Dov Kulka (81), izraelský historik českého původu, jenž byl jako devítiletý chlapec internován v terezínském ghettu a odtud o rok později deportován do rodinného tábora v Osvětimi-Březince, který se pro něj stal „krajinou dětství“, již vnímal jako „samozřejmou“, protože téměř nic jiného neznal. Podstatnou část života pak zasvětil studiu nacismu a holocaustu, ale vědomě při tom odděloval vlastní životopisnou minulost a minulost coby předmět historického bádání.

Krajiny Metropole smrti jsou tak jeho první knihou, v níž se pouští do osobního průzkumu svých vzpomínek. Nejde však o autobiografický záznam, ale spíše sled úvah o tom, jak se pod tíhou prožité zkušenosti utvářela jeho paměť a imaginace.

Krajiny dětství

Impulzem k návratu do „Metropole smrti“ se pro Kulku stala návštěva Březinky, kam se vydal během kongresu historiků v Polsku v roce 1978. Sestoupil tehdy poprvé až ke vchodu do plynové komory, v níž bylo během dvou nocí zplynováno pět tisíc Židů z terezínských transportů ze září a prosince 1943. On tehdy ležel na nemocničním lůžku se záškrtem – život mu tak paradoxně zachránila smrtelná nemoc.

Teprve po mnoha letech, když se opět prochází po táboře, si plně uvědomuje, že to, co pro něj představovalo „krajinu dětství“, je ve skutečnosti pohřebiště. Z paměti mu povstávají obrazy z táborového života a dochází mu, že mezi popisy oné reality v literárních dílech a filmech a mezi jeho stále živými prožitky zeje nepřekonatelná propast. Musí třeba namáhat mysl, aby si vzpomněl na nějaký výjev násilí, krutosti, utrpení a zabíjení, o němž svědčili mnozí přeživší.

Zdánlivý rozpor nebo amnézii vysvětluje na příkladu vzpomínky, v níž esesmani tlučou vězně vycházkovými holemi. „Z jeho postavy jsem vnímal jen pár detailů: bělost lebky, na níž naskakovaly rudé skvrny, a tvář zalitou krví. Ten vězeň jakýmsi podivným, groteskním tancem před holemi uhýbal a chránil si rukama místa, kam už jednou dopadly. Jako by to celé byla jen němá hra, v níž se naplňuje autonomní řád, jemuž je cizí jakýkoli soucit, odpor i krutost, v němž se stírá dokonce i rozdíl mezi vykonavatelem trestu a obětí.“

Šílenství podmínek koncentračního tábora tedy vnímal jinak než zmínění Levi nebo Améry. Neuvědomoval si tehdy mučivý rozpor, jejž pociťoval každý dospělý násilím vyrvaný z civilizovaného světa. Pro něj neexistoval. První systém, který v životě poznal a považoval takřka za samozřejmý, byly selekce – a jedinou jistou perspektivou byla smrt. Ona scéna s esesmany mlátícími vězně po hlavě pro něj neměla ani tak povahu násilí, ale absurdního obřadu, který je součástí jakéhosi vyššího řádu. Řádu smrti, který v Osvětimi panoval. Proto neustále mluví o osobní „mytologii“, v níž Osvětim existuje coby „Metropole smrti“ a vládne tu „Velká smrt“.

Jen skrze toto prizma je pochopitelná jiná vzpomínka, v níž vypráví, jak si s ostatními chlapci vymýšleli zkoušky odvahy. Jedna z nich spočívala v sahání na dráty nabité elektrickým proudem. Byli si vědomi, co jim hrozí, ale nebylo to nic, co by vybočovalo z každodenní rutiny.

Možná z toho vyplývá i další odlišnost od knih Leviho nebo Améryho. Na rozdíl od nich Otto Dov Kulka nezanevřel na Boha. Osvětimský příběh mu zapadá do příběhu Kaina, „jemuž dal Bůh do rukou Ábela i celé jeho pokolení“, i do příběhu Jóbova.

V knize vypráví o jednom svém snu, vizi o prožitku fyzické přítomnosti Boha v krematoriu. Patří k nejsilnějším pasážím knihy: „Lidské postavy se v něm jako siluety ze stínového divadla v tichosti pohybovaly v mihotavém světle, které plápolalo ve výhni spalovací pece. (…) A spatřil jsem – tu strašnou bolest Boha, který tam byl. Po celý ten čas. Zpočátku jsem Ho vnímal (pouze) jako jakousi temnou vyzařující bolest, která ke mně proudila z temného zákoutí prostranství krematoria. Vyzařovala odtamtud nesnesitelná, obrovská bolest, současně pronikavá a tlumená.“

Skončit v nevysvětlitelném

K tomu je třeba dodat, že osvětimskou zkušenost Otto Dov Kulky utvářela zvláštní „privilegia“ rodinného tábora BIIb. Židé tu sice živořili na úzkém zabláceném pruhu obklopeném plotem nabitým elektřinou, trpěli hladem, zimou, vyčerpáním, nemocemi a špatnými hygienickými podmínkami. Úmrtnost zde nebyla o nic menší než jinde v Osvětimi. Ale ženy, muži a jejich děti žili pohromadě, nemuseli si vyholovat hlavy a odpoledne se děti pod dohledem vychovatelů věnovaly výuce a hrám.

Kulka tak vzpomíná, jak mu v paměti uvízla jedna melodie – Beethovenova Óda na radost, kterou je naučil zpívat učitel hudby. Od té doby si neustále klade neodbytnou otázku: Šlo o demonstrativní gesto, víru v humanistické ideály navzdory okolnímu peklu? Nebo to byl krajní sarkasmus napnutý až za samé hranice myslitelného?

Nikdo v rodinném táboře nevěděl, proč se podmínky od těch ostatních v Osvětimi liší. Otto Dov Kulka to odkrývá až v poslední kapitole, v níž líčí likvidaci Březinky a plynových komor. Rodinný tábor měl nacistům posloužit před mezinárodní společností jako důkaz vyvracející zprávy o vyhlazování Židů, a podařilo se jim to. Reprezentanti Červeného kříže po své návštěvě sepsali zprávu, která předčila všechna očekávání. Konečná likvidace tábora, teď už zbytečného, byla zahájena krátce poté.

Přestože zkušenost Otto Dov Kulky se od té Leviho nebo Améryho odlišuje, jedna podstatná věc je spojuje. Obdivuhodná otevřenost a upřímnost k sobě samému. Právě z toho povstává naléhavost a blízkost Kulkova svědectví, jakkoli se vzpírá pochopení, a to i pro samotného autora.

Proč se s ním matka před pochodem smrti jen letmo rozloučila a ani jednou se neohlédla? Na co mysleli jeho kamarádi, když umírali v plynových komorách? Jak to, že při četbě popisů a výjevů z Osvětimi od jiných autorů cítí jen odcizení? „Zůstala nevysvětlitelná krajina zkázy,“ píše Kulka. „Historie se pokouší vysvětlit nevysvětlitelné. Protože vychází z pravdy, musí opět skončit v nevysvětlitelném.“

Otto Dov Kulka: Krajiny Metropole smrti
Přeložila Magdaléna Křížová, Torst, 184 stran