Dopisy

Přestřelka

RESPEKT 36/2014

Zbytečně zideologizovaná debata o zákazu prodeje v obchodních řetězcích i v neděli v podstatě skončila ve slepé uličce (mimo její úplný závěr, nepřítomný v tištěné verzi). Původní otázka nemířila na znemožnění občanům chodit v neděli nakupovat, ale na ochranu malých obchodníků, což diskutující přehlédli. Pro kulturní redaktory (J. H. Vitvar, O. Nezbeda), hodnotové konzervativce, je v této otázce mnohem snazší uvažovat mimo rámec neoliberálních dogmat a mýtů o škodlivosti státní regulace a o naprosté autonomii jedince v jeho rozhodování než pro redaktory politické (E. Tabery, M. M. Šimečka, J. Sobota, J. Šídlo). Nebyly ale i v tak neoliberálním období devadesátých let zároveň přijímány zákony na ochranu jiných malých, pivovarů a akcionářů?

                Jan Dlask, Pardubice 

Přestřelka

Respekt 35/2014

Jestliže by pan Vostárek měl inkasovat 500 000 korun za větu „A co děti, mají si kde hrát?“, to je sedm slov nebo 22 znaků, pak by měl on sám z této částky vyplatit kolem 200 000 korun (přesněji 214 285,50 Kč podle slov nebo 181 818,40 Kč podle písmen) dědicům Václava Havla, protože první část soudem vážené věty je vypůjčena ze Zahradní slavnosti – A co děti, zlobí, zlobí?.

Lubomír Stárka

Na 21. století vždy připraven

RESPEKT 33/2014

Je pravdou, že skauting musí jít takzvaně s dobou, aby byl pro dnešní děti poutavý, zároveň je ovšem nutné zachovat si to, co dělá skauting skautingem. Tím je mimo jiné snažit se vést děti k samostatnosti a schopnosti postarat se o sebe i v podmínkách, které nenabízí moderní výdobytky dnešní doby. Proto jezdíme na skautský tábor stále na zelenou louku, kde si latríny kopeme polními lopatkami a na práci v kuchyni se podílíme všichni.

Jamboree je specifická skautská událost, která je logisticky velmi náročná, vzhledem k velkému počtu účastníků, a proto je nutné latríny nahradit toitoikami a příprava jídla je řešena centrálně. Další věc je, že skauting nevypadá ve všech zemích stejně a v mnoha zemích už opravdu sounáležitost s přírodou není taková, jaká bývala, a vykopat si latrínu by mnohým mohlo dělat problém. 
Pro někoho je tedy možná kopání latríny a společné loupání brambor  zastaralé, ale pro mě je to důvod, proč jsem hrdou členkou Junáka – českého skauta. Vím, že s dětmi zvládneme přijet na holou louku uprostřed lesa a postarat se o sebe. V tom vidím naši připravenost na budoucnost

Alžběta Rychecká, Flíček

Něžné návrhy feminismu

Respekt 32/2014

Přečetl jsem si rozhovor s feministkou Barbarou Havelkovou a rád bych na něj zareagoval. Z rozhovoru jsem získal pocit, že lidé se podle paní Havelkové dělí na dvě skupiny: první s jejími názory souhlasí. Ti druzí by také jistě souhlasili, ale dali už příliš mnoho energie do přizpůsobení se genderovým rolím, takže si to nedokážou přiznat. Ta druhá skupina je vůbec tak trochu méněcenná a její názory vlastně není třeba brát v potaz. Naopak je nezbytné pomocí zákonů a nařízení svět změnit a otevřít tak těmto nevědomcům oči. Koneckonců prý v tom máme za zbytkem světa zpoždění, které je nutné dohnat.

Nikde jsem si však nevšiml, že by se paní Havelková pídila po tom, jestli lidé mají zájem se touto cestou vydávat. Žijeme přece v demokratickém státě. Jedná se o věc, jež velmi silně zasáhne do života nás všech, leckdy i v intimních sférách, takže referendum by bylo namístě. Navíc mám velmi špatné pocity z toho, jak protidiskriminační zákony porušují základní právní normy – právo na rovnost občanů, presumpci neviny, vlastnická práva a podobně. Paní Havelková tvrdí, že každý zákon je sociálním inženýrstvím, tak to ale přece není. Zákony jsou pravidla, na kterých se většina z nás shodne: není možné se zabíjet, krást, podvádět, je třeba platit daně atd. Naproti tomu pokud se snažíte proti vůli obyvatel zákonem měnit mezilidské vztahy, tak to sociální inženýrství je. Kdyby na zavedení těchto zákonů existovala společenská shoda, neměl bych námitek. Domnívám se však, že situace je u nás opačná. Paní Havelková je pro mě typický příklad úsloví, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly.

Jan Macek