Vzpomínková kniha Małgorzaty Tuskové, ženy čerstvě zvoleného předsedy Evropské rady, vyšla před necelým rokem. Na seznam bestsellerů se nedostala, přestože v ní nechyběly pikantnosti z jejich třicetiletého soužití. Žena polského premiéra v ní mimo jiné vzpomíná na svůj milostný románek, jež málem skončil rozvodem. „Co se mnou dělá. Zničil mi celý život,“ stěžovala si mladá vdaná žena. Nakonec se rozhodla zůstat s rodinou s tím, že se jim manžel bude více věnovat. Od té doby se musel Donald Tusk naučit zkoordinovat působnost v podzemní Solidaritě a své politické ambice s potřebami manželky a dvou dětí. Zprávy The Daily Telegraph o tom, že právě Małgorzata Donalda přesvědčila, aby vzal místo v Bruselu, tedy znějí vcelku věrohodně.
Z pohledu zahraničí vypadá kariéra tohoto sedmapadesátiletého politika jako výčet úspěchů. V rodné zemi je však očerňován. Nacionalistická opozice jej považuje za zrádce, obviňuje ho ze spolčení s Merkelovou a Putinem, a někdy dokonce ze spoluúčasti na „vyvraždění polské elity v nové Katyni“ (jde o leteckou katastrofu u Smolensku, při níž zahynul prezident Lech Kaczyński s manželkou a několik desítek politiků a hodnostářů).
Největší média s Tuskem všeobecně sympatizují, přesto jeho ministrům vytýkají nedbalost a neschopnost. Na jaře tohoto roku začal jeden z týdeníků publikovat těsnopisné záznamy rozhovorů nejvýznamnějších státních politiků. Ministři se setkávali v luxusní restauraci a účty za oběd ve výši průměrného měsíčního platu platili služebními kartami. U vodky a chlebíčků rozebírali plány, jak se protiústavně udržet u moci a jak zneškodnit pravicovou opozici. Dodnes policie nezjistila, kdo je nahrával a poskytoval záznamy novinářům.
Miliony Poláků si přečetly záznamy rozhovorů, nebo si je poslechly na internetu. Dozvěděly se z nich například, že podle ředitele centrální banky je jistý vážený ekonom „pivotální č…k“ (v překladu: kariéry chtivý, protože se postaví na každou stranu). A že uznávaní politici v soukromí nadávají jako zločinci.
Obraz vlády v očích veřejnosti utrpěl ve stejnou dobu, kdy Tusk, který se radikálním krokům všeobecně vyhýbá, učinil odvážné rozhodnutí. Vláda značně omezila možnosti fungování soukromých fondů seniorů a převzala obrovskou část finančních prostředků, jež v nich byly uloženy. Toto rozhodnutí naštvalo „bílé límečky“, třicátníky z velkých měst, kteří doposud byli Tuskovými věrnými voliči.
Ve stínu moci
Výsledkem byl pokles podpory Občanské platformy (OP) a sám Tusk stanul tváří v tvář volební porážce v roce 2015. A je si přitom dokonale vědom, že pokud se k vládě dostane Právo a spravedlnost (PiS), zbytek života stráví po soudech, kde se bude obhajovat za „atentát ve Smolensku“.
Tusk draze zaplatil za svou spektakulární kariéru. Jako neobyčejně ambiciózní a talentovaný vstoupil do první politické ligy velmi pozdě, tedy teprve po padesátce. Do cesty se mu postavila generace „otců“, výrazných aktérů Solidarity, kteří v polské politice figurovali po roce 1989.
Vzděláním historik se během komunismu živil malováním továrních komínů a aktivně působil v opozici. Tehdy také spoluzakládal středisko gdaňských liberálů, kteří byli fascinováni Margaret Thatcherovou a Ronaldem Reaganem. Z tohoto okruhu lidí pocházejí jeho nejbližší spolupracovníci, mimo jiné bývalý premiér Jan Krzysztof Bielecki či Janusz Lewandowski, komisař pro rozpočet v současné Evropské komisi.
Zatímco jeho přátelé v novém Polsku dělali státní kariéru, on se dostal do čela malé liberální strany. Roku 1993 toto uskupení nepřekročilo pětiprocentní volební hranici. Tusk se nechtěl vrátit k malování komínů, neměl chuť jít učit, neuměl kšeftovat. Jeho doménou byla politika. Se svými stoupenci se tedy připojil k Unii svobody, nové straně, kterou založil bývalý premiér Tadeusz Mazowiecki.
Po vítězství solidaritní koalice ve volbách roku 1997 odmítl místo ve vládě. Spokojil se s pozicí vicemaršálka Sejmu. Čekal na svůj čas. Stejně jako bratři-dvojčata Lech a Jarosław Kaczyńští, znesváření s varšavskými elitami. Ta chvíle nadešla v roce 2001. Když se k vládě dostali postkomunisté pod vedením někdejšího aparátčíka Leszka Millera, z trosek Solidarity vznikly dvě nové opoziční strany: PiS a OP. Zpočátku měla převahu ta první, která svými populistickými hesly dokázala přesvědčit velkou část voličů levice zkompromitované korupčními aférami. Tusk prohrál v boji o post prezidenta a jeho strana parlamentní volby v roce 2005. Triumfoval v nich Jarosław Kaczyński, neuskutečněný Viktor Orbán od Visly.
Většina Poláků však na vládu nacionalistů s autoritářskými sklony neměla náladu. Tusk to pochopil a stanul v čele všeobecné mobilizace proti bratrům Kaczyńským. O dva roky později vyhrál předčasné parlamentní volby.
A právě tehdy se stal nezpochybnitelným šéfem OP. Je to on, kdo v této straně rozhoduje o všem. Včas se zbaví potenciálních konkurentů a své spolehlivé lidi prosazuje na nejvyšší státní posty. On také rozhodne o novém premiérovi a šéfovi OP.
V OP k revoluci nedojde. Politici této strany dokonale vědí, že za pohodlné živobytí, prestižní posty či šestkrát po sobě vyhrané volby (prezidentské, parlamentní a komunální) vděčí Donaldovu nespornému charismatu. A jeho hvězda opět plně zazáří z Bruselu.
Výstrahou pro neposlušné je osud bývalého ministra spravedlnosti Jarosława Gowina. Tento konzervativec z Krakova uvěřil průzkumům a vyzval Tuska k souboji. Byl donucen odejít a se svými stoupenci nakonec nalezl útočiště po boku Jarosława Kaczyńského.
Poslední rok PiS výrazně vede v průzkumech a v parlamentních volbách na podzim 2015 má šanci na vítězství à la Orbán. Nic však není jisté. PiS se samostatná vláda spíše nezdaří a jako její eventuální koaliční partner přichází v úvahu pouze strana Janusze Korwin-Mikkeho, černého koně posledních eurovoleb. O tomto politikovi stačí říci, že spolupráci s ním odmítla dokonce i předsedkyně Národní fronty Marine Le Penová. Zatím je pravděpodobnější, že se OP udrží ve vládě. Tím spíš, jestli se k současnému koaličnímu partnerovi OP, tedy k lidové straně PSL, připojí postkomunistická levice Leszka Millera (SLD).
Tuskův výjezd do Bruselu takový scénář činí pravděpodobným. Někdejší aktér podzemní Solidarity by koalici s exkomunistou vysvětloval hůře. Jeho nástupce, ať to bude kdokoli, to bude mít snazší.
Autor je novinář a překladatel české beletrie, šéfredaktor čtvrtletníku Aspen Review Central Europe, autor první polské biografie Václava Havla, která vyjde v říjnu 2014 v nakladatelství Czarne.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].