Každá věc ať dospěje na své místo

Česká literatura tká už od předválečných dob pozoruhodnou nit: od Milady Součkové přes Věru Linhartovou až po Danielu Hodrovou. Autorky vzdělané v uměnovědných oborech, které píšou prózy, jež představují exkluzivní a čtenářsky elitní sféru experimentování a hledání. Od raných devadesátých let na této niti výraznou pozici zaujala i Sylvie Richterová. Její Slabikář otcovského jazyka, který v roce 1991 shrnul i prózy vydané v exilu či samizdatu, se stal exemplářem maximálně niterného, básnivého psaní próz, které nejistotu světa kolem nás řeší reflexí sebe sama, opracováváním paměti a rozmýváním hranic mezi vlastním „já“ a tím, kdo už je někým jiným.

Už v tomto souboru zpoza textů, které pečlivě zvažují každé slovo, vyvstává na povrch potřeba splétat dílčí zlomky do celku, který by poodkryl nadčasové a nadosobní hodnoty. Její próza poslední, Druhé loučení, však vyšla už před dvaceti lety a po ní následovaly „jen“ dvě básnické sbírky. Teprve teď se trhlina překrývá vydáním rozsáhlého románu Každá věc ať dospěje na své místo.

Vykladačem dějin

Příběh vypráví Jan Lazar, „nejoblíbenější nekvalifikovaný pečovatel“ v malém ústavu pro mentálně postižené v Římě. Ve zpětném zrcátku auta se mu zjeví neznámá tvář a stane se podnětem ke vzpomínkové cestě pamětí, při níž z dílčích epizod skládá osudový celek, v němž každá postava a skutek mají své předurčené místo: „Smysl paměti nespočívá v holé informaci, jak se věci seběhly. Neviditelná vlákna spojují živé a mrtvé.“

Vrací se do dětství utvářeného válečnou zkušeností rodičů, do stalinské éry padesátých let, do éry iluzí let šedesátých i do dnů invaze. Životní pouť se mu proplétá s osudy vrstevníků, s nimiž vyrůstal a kteří se až podivuhodně do jeho života navracejí. Jako na širokoúhlém plátně se do obrazu dostává spektrum dobových reálií, od hudebních šlágrů až po chuťové vjemy. V této memoárové evokaci ožívá Brno éry poválečné i stalinské, vystřídané pak Prahou let šedesátých a raně normalizačních a poté i Římem. Čtenáři je zřejmé, že sice nečte autobiografii, ale že vypravěč v lecčems kopíruje život autorky. I ona prožila dětství v Brně, v šedesátých letech vystudovala tlumočnictví francouzštiny a ruštiny v Praze a od roku 1971 žila dlouhá léta v Itálii, kde působila jako bohemistka na Univerzitě La Sapienza v Římě.

Vypravěč vzpomíná, vynáší z paměti každodenní i jedinečné zážitky a vjemy. Zároveň však i píše knihu. A není jen příležitostným pisálkem, ale knihy evokující obrazy dětství i knihy odborné mu už vyšly. A skrze jeho psaní zážitky nejen ožívají, ale také vstupují do velkého vyprávění, v němž kousky mozaiky vytvářejí výsledný celek-obraz. Vypravěč tká jakýsi dějinný gobelín, v němž nabude smyslu vše, co se událo. A aby se při práci neztratil, nejen se vrací do minulosti, ale také odbíhá dopředu a to, co se právě odehrává, měří tím, co teprve bude. Vystupuje zevnitř vyprávění a stává se vykladačem dějin. A tady pro mne spočívá zádrhel, kvůli němuž román čtu jako pozoruhodný, nicméně zároveň jako rozpolcený výtvor.

Vypravěčské rozpolcení

V dosavadních prózách nechávala Richterová scelení do podoby výsledného obrazu na čtenáři. Po letech však jako by ztratila víru ve čtenáře či se snad zalekla velikosti románového projektu; o tom se dá jen spekulovat. Co je ale vidět zřetelně, je rozhodnutí čtenáři ta klíčová sdělení servírovat přímo a naplno. Román se tak rozpadá na dva zcela odlišné celky. Na jedné straně nabízí úchvatné pasáže, které postihují dějiny každodennosti: školní zážitky, pionýrské výlety, prosakování světa módy do českého prostoru šedesátých let, zkušenost emigrace. V ohledu vzpomínání na všední žití jde o prózu zcela mimořádnou, prodchnutou darem vidění i odstupem časovým i prostorovým, jenž dostal do vínku vypravěč i autorka v pozadí. Vše umocněno také dokonale vycizelovaným jazykovým ztvárněním.

Oproti tomu stojí líčení velkých, politických dějin. A zde si čtenář připadá, že se i on vrátil v čase a ocitl se na hodinách občanské výchovy, jen s výkladem, který obrátil hodnotová znamínka. „Život disidentů v totalitním režimu je prolezlý fízly a zároveň prodchnutý energií opravdovosti a osudovosti,“ sděluje nám vypravěč při evokaci normalizační éry. Vypravěč opouští roli vnímavého svědka a postavy-účastníka příběhu a dere se nad příběh, stává se vševědoucím. Je jednou z postav románu, ale zároveň ví, co se honí v hlavě ruského tankisty, který projíždí okupovaným Brnem. Čtenáře testuje poněkud dětinskými kvízy: prezident a první tajemník, odvolaný v roce 1967, se v románu jmenuje Červený (to bude přece ten Novotný); je tu disidentský filozof profesor Očko (jasně, Patočka) i lyrik Pocel (inu, Skácel). Ale zároveň Simonová s Chladilem i Sváťa Karásek nebo Hitler s Brežněvem projdou do románu pod vlastními jmény.

Postup, kdy vypravěč sklouzne – či spíše vystoupá – od líčení osobních zážitků až k vševědoucnosti a začne mudrovat o smyslu dějin, uměl dobře využít už Kundera. U něho je ovšem tato vševědoucnost ironizována, je předestřena jako nesnesitelná. U Richterové se ironizace nenachází. Její vypravěč je prostě dobrý a vědoucí člověk. Osobní i obecné dějiny vnímá jako mytický hlas osudu, v němž je třeba rozpoznat co nejvíc znamení. Čtení si tu žádá přistoupit – podobně jako při četbě pohádky – na potlačení nevíry; ne-li dříve, tak ve chvíli, kdy odvypráví svoji vlastní smrt.

Třecí plocha osobní a nadosobní perspektivy evokuje i stále zřejmější otázku generačního střetu. Při psaní o minulosti, jež je v živé kolektivní paměti (tedy od šedesátých let dále), mohou být takovéto poučovací exkurzy pro mladší (či zahraniční čtenáře) sdělné a objevné. Pro ty, kdo dobu pamatují nebo ji mají dobře načtenou, se však budou jevit jako úporné zatěžování románu něčím, co není beletrii vlastní. Zákon, že to, co je dole, je i nahoře, asi platí v hermetických vědách. V literatuře ale lze být buď uvnitř a psát z osobní perspektivy, nebo být vně a kazatelsky vysvětlovat, jak se věci mají. Nádherné memoáry tak čeká zatěžkávací zkouška, nakolik bude jednotlivým čtenářům toto vypravěčské rozpolcení vadit.

Autor je literární vědec.

Sylvie Richterová: Každá věc ať dospěje na své místo
Torst, 384 stran