Každá změna (k lepšímu) je dobrá

Před devátou vcházím do berounské kanceláře našeho terénního programu. Pohledem přejedu tabuli s nejdůležitějšími úkoly, zapínám počítač a streetmobily, tedy telefony pro naše klienty. Střídavě začínají zvonit jeden i druhý, většinou jen prozvánění nebo zprávy, že máme zavolat.

Domlouváme schůzky s klienty, kterým poskytujeme takzvané harm reduction služby, tedy služby snižující rizika spojená s užíváním drog, třeba šířením žloutenky, HIV, pohlavních nemocí… Doplním terénní batohy, kromě injekčních setů přidám také letáky a krabičky zápalek, na nichž jsou vytištěny základní informace o našich službách a důležité kontakty.

V půl jedné vycházíme s kolegyní na sraz s prvním klientem, kterého máme testovat.  Muž, 27 let. Dorazil načas, ví, že netolerujeme víc než deset patnáct minut zpoždění. Je nervózní, test na žloutenku typu C je reaktivní. Vypisujeme mu doporučení k laboratornímu vyšetření z plné krve a připomínáme, jak se chovat, aby riziko šíření žloutenky bylo co nejnižší. Takových testů ročně provedeme na čtyři sta.

Jdeme do terénu po městě. S dvacetiletou klientkou měníme plný kontejner použitých stříkaček za čisté, přidáváme mast, náplasti, obvaz, říká si ještě o teplé ponožky. Dáváme jí tipy na ubytovny a kontakt na sociální pracovnici, do konce týdne jí totiž hrozí, že skončí na ulici, neplatí nájem.

Zvoní telefon, volá klientka, že její přítel snědl nějaké tablety a je v bezvědomí. Do pěti minut jsme tam, i sanitka. Chlapík leží nehybně v trávě, pěnu kolem úst, ztěžka a slabě dýchá. Záchranáři se pouští do práce, dostává infuzi a kyslík. Po krátkém poptávání se a pátrání zjišťujeme, že se nejspíš jednalo o Tisercin, tlumivé neuroleptikum působící na centrální nervovou soustavu. Takže nekompromisní „vymašťovák“. Ptám se uplakané přítelkyně ošetřovaného, kolik toho snědl a jestli něco pil. Říká, že čtyři tablety a čtyři vína. „Čtyři deci?“ ptám se. „Ne, čtyři litry!“ Informaci tlumočím záchranářům. Muž dostává injekci, probírá se z nejhoršího a sanitka s ním vzápětí odjíždí.

 Další telefon. Maminka mladíka má podezření, že syn užívá drogy. Podle toho, co říká, tomu vše nasvědčuje. Z jejího hlasu zní úzkost a panika, nejspíš sama potřebuje krizovou intervenci. Kontaktuji ji s vedoucím naší služby, ten si s ní dojednává schůzku.

Vydáváme se na okraj města. Kolem domu, pro nějž je označení squat přehnaně vznešené, leží hory odpadků. Přichází klient, půjčujeme mu streetmobil. Obvolává útulky, jeho pes se včera zaběhl. Úspěch, pes je na světě. Majitel se raduje, bál se ztráty jednoho z možná posledních přátel. Částku potřebnou k jeho vyzvednutí prý dá dohromady, i kdyby neměl jíst. Snažím se nedělat rozdíly mezi klienty a každému v rámci možností poskytnout, co je třeba. Jako člověk mám ale k některým blíž. Tenhle mohykán mezi berounskými squatery k nim patří.

Poslední volající je  dlouhodobě kombinovaně závislý klient. Bojí se psychiatrů, abstinenčních příznaků a všeho, co by jej mohlo k abstinenci přiblížit. Jeho stále častější psychózy se prohlubují. Na domluvenou schůzku s psychiatrem-adiktologem nikdy nedorazil. Snažíme se mu vysvětlit, že hrozí, že ublíží sobě, v horším případě někomu z blízkých. Šťastný není, ale lenost je mu velkou překážkou.

Přijímám jej takového, jaký je. Do ničeho ho nenutím, výsledek by byl nulový. Nekývu na všechno, nesouhlas decentně nezakrývám. Odmítám diplomaticky naslouchat dokola omílaným lžím některých klientů. Jsem rád za každou byť sebemenší dílčí pozitivní změnu.

Bývám častěji svědkem pádů a proher než happy endů. Nevím, jak se budu cítit po delším čase v této službě. Ale práce mě baví, dokážu v ní být šťastný, mám rád své kolegy, žiji spokojený život a velmi nerad bych měnil. Tohle všechno mi běží hlavou, když na mě vystrkuje růžky pocit marnosti. V kanceláři zapisuji dnešní žurnál, klienti v něm mají kódy kvůli anonymitě. Pak už zhasínáme naši malou kancelář bez oken a rozcházíme se každý svým směrem. Vracím se do Prahy, domů k rodině.

Amrit Sen,
streetworker, Magdaléna, o. p. s.