Drahý život

Naše technocivilizace trpí nostalgickými záchvaty neméně než jakákoli jiná, a možná ještě víc. Má k tomu účinná dráždidla a konejšidla. Ať už na Instagramu dvě vteřiny staré fotce čtvercového formátu opatříte filtr, že vypadá jako z dob vašeho dětství, zíráte na klipy Lany Del Rey nebo se v oblíbeném řetězci uklidňujete tím, že nakupujete košile a tílka, která vypadají jako ta, co nosil váš děda. Přibližně takto to probíhá v mainstreamové kultuře a zážitek principiálně podobný dokáže zpostředkovat i literatura.

Dokazují to povídky kanadské spisovatelky a nobelistky Alice Munroové – docela snadno se mohou stát součástí stesku po návratu do dnes náhle důvěrně srozumitelné druhé poloviny 20. století. Komorní všednodenní výjevy zachycují kanadský venkov a maloměsto, případně velkoměstskou periferii v průběhu hospodářských vzestupů a pádů i vytrácející se přísnou patriarchální mentalitu „starého světa“.

Česky letos vydaný soubor povídek Drahý život v tomto není jiný. Třiaosmdesátiletá autorka, která se svými povídkami vycházejícími v magazínu The New Yorker proslavila už v sedmdesátých letech, považuje tuto knihu za svou literární rozlučku. Soubor navíc uzavírá autobiografický oddíl čtyř povídek Finále, v nichž vzpomíná na své dětství. Přesněji například na opakovaná noční pokušení pro nic za nic zabít sestru, matčinu propukající Alzheimerovu chorobu a otcův podnikatelský krach s chovem lišek a norků. Nejde však o nějaké bombastické, efektně syrové zúčtování. Všechno je jinak.

Ztracená nit paměti

Oblibu povídek Alice Munroové lze snad přiblížit pomocí zmíněné instagramové metafory – vypadají trochu jako momentky zkreslené časem. Momentky z toho nejvšednějšího života, někdy vyfocené vlastně náhodou, trochu jak dobový Polaroid. Jenže vznikají dnes, jsou to časem usazené a věkem reflektované vzpomínky. Většina autorčiných zápletek je naprosto banálních, o otevřené konce a náhlá rozhodnutí, či dokonce vypaření se postavy tu není nouze. Ale o co jednodušší mají povídky příběhovou strukturu, o to senzitivnější svědectví jako by podávaly: „Znali jsme jen jméno člověka, který tam kdysi bydlel a teď už byl nejspíš po smrti. Jmenoval se Roly Grain jako nějaký obr a navzdory svému jménu už v mém vyprávění nevystoupí, protože tohle není pohádka, ale jen život.“

Tato tvarová fragmentárnost nejen že působí autenticky, dokumentárně, ale zároveň nenápadně naznačuje cosi o nemožnosti sblížení, porozumění, pamatování, sdělování. O tom, jak je obtížné formulovat nějaký pocit ve chvíli, kdy jej prožíváme, a o ošemetnosti jeho pozdější interpretace. O tom, jak si pocity někdy jdou vlastní cestou, jak nelze rozumět ani sám sobě. A ještě horší je to samozřejmě s odhadem toho, co si myslí ten druhý. Jde vlastně o svého druhu „povídky s tajemstvím“, nicméně ono tajemství je zde základním komunikačním principem.

Do situací komorních, pocitových minidramat a dějových fragmentů tu pak vstupují obyčení lidé, ne ovšem ztroskotanci. Potulný herec, „kostelní“ architekt, podomní prodavačka kosmetiky, účetní. Zjeví-li se zde milionářská dědička, nejen že jsme svědky jejího následného zchudnutí, ale ještě musí mít obrnu. Není tu nouze o nenaplněnou lásku, staré panny i staré mládence, příležitostně s rozštěpem rtu, o prostitutky, ale i oběti nehod a náhlých úmrtí. Poměrně častou postavou je zde dospívající dívka, ve věku milosti ke zjitřenému poznání, kdy má ještě dětskou senzitivitu, nicméně už i dospělou racionalitu.

Zatímco v ději si Munroová vystačí s elementární situací, kterou rozvine spíše náznakově, detaily podává s plasticitou hodnou románu 19. století. Fyziognomie, detaily oděvů, zařízení domů, uliční nároží, předkládané jídlo, gesta, zapamatované útržky vět – to tvoří sice neúplnou, přesto hmatatelnou, konkrétní sbírku exponátů, předmětů doličných, důkazů o existenci příběhu, o kterém se tu však vypráví jen zčásti.

Nostalgie bez socialismu

Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že jde o autorku uvažující velmi subtilně. A do jisté míry to tak je. Před roznípanými citečky ji ale zachraňuje naprosto věcný styl a schopnost skrze individuální emoce postihnout mentalitu doby. Český čtenář si zde může objevit svou poválečnou Kanadu a oddat se nostalgii bez socialismu. S lehce ironickým odstupem, stále zastřeným melancholií z nemožnosti porozumění, Munroová vtipně zachycuje střety uhlazených domácností s ambicí stát se dokonalým exemplářem středostavovské patriarchální společnosti s až komicky nonkonformními květinovými dětmi.

Jako mezilidsky dysfunkční se pochopitelně ukazují oba životní modely. Zároveň je to něco, co je společné euroamerické civilizaci, co má navzdory socialismu paralelu také v české společnosti, jen v méně vypjaté podobě a v uniformnějších kostýmech a kulisách. Naopak jako exotický mrav lze vnímat evidenci soužití celé řady reformačních církví – presbyteriány, unitáře, metodisty, ale i starosvětské mennonity a s tím související mentální bázi společnosti puristického životního stylu, úzkoprsou pravdu prostého kapitalistického poznání, že je nutné si na sebe vydělat – třebas i prostitucí – a na studia je holky škoda, a také že je do nebe volající hanbou dětí nechat rodiče ve stáří žít ze státního.

Zároveň je tento starý svět dokonale upravených žen tiše čekajících s teplou večeří na manžela, mladých vojáků odcházejících padnout do války, dětí trpně snášejících otcův řemen, svět nevyslovených životních tužeb a potlačované sexuality něčím přitažlivý. Svou drsností i tím, že je to svět včerejška a někam se během pár desetiletí vytratil. Podobající se nostalgii po zkreslených flekatých fotkách, jež napodobujeme digitálně a přesně. Svět jako by se měnil rychleji, než naše mozky snesou, současnost se pak zdá tekutou a budoucnost děsivou, Západ se sebemrská vidinou svého blížícího se konce a v tom se najednou konjunkturální druhá polovina 20. století vyjevuje jako další ze zaniklých světů včerejška. Munroová jej však nepopisuje se sentimentem ani idealizací, v nějakém pouze estetickém modu, který retro romantikům často zamotává hlavu. Její svět je snad důvěrně známý a svou archetypální logikou srozumitelný, pomalý, to ale neznamená, že nebýval mnohdy zoufalý a bezvýchodný.

Autorka je literární kritička.

Alice Munroová: Drahý život
Přeložila Zuzana Mayerová, Paseka, 280 stran