A bez řečí 5 × 5

Ani po půl roce hledání místa si Petr Dvořák (28) na tu větu, co slýchá, pořád ještě nezvykl: „Děkujeme, ale dali jsme přednost jinému kandidátovi.“ Pro práci v reklamních a PR agenturách, po které touží, má přitom předpoklady: titul z vysoké, trochu praxe, zájem. Jenomže když pak dojde na jazyky, je konec. „Zrudnu, soukám ze sebe anglická slovíčka, posledně jsem si spletl ‚fakturu‘ s ‚hlasovou schránkou‘,“ říká o své schopnosti domluvit se cizí řečí absolvent mediálních studií Dvořák. Jeho problém je, že angličtinu dnes chtějí skoro u všech pozic. A i když se na málokterou dovednost vynaložilo v této zemi tolik řečí, příprav a sil, jako na výuku cizích jazyků, jsou ve stejné situaci jako Petr Dvořák miliony Čechů. Je to opravdová záhada. Zatímco třeba Litevci, Slovinci či Lotyši už čtvrt století jazykově dohánějí Západ, Češi přešlapují na místě a těch, kdo jsou tu schopni domluvit se jinak než češtinou, dokonce ubývá.

Do praxe bez praxe

Fakt, že v jazycích kulháme, pravidelně připomínají evropské ankety Eurobarometru. Podle té poslední se tu anglicky domluví jen zhruba čtvrtina našinců (27 procent) a počet těch, kdo podle svého soudu zvládají jakoukoli jinou než mateřskou řeč, u nás oproti poslednímu dotazování z roku 2005 dokonce o 12 procent klesl – na současných 49 procent. To zemi podle Eurobarometru řadí na pěkné 19. místo v celé Evropské unii.

Většina mladých Čechů má přitom za sebou podobně jako Petr stovky hodin školní angličtiny. „Jenomže na základce byla učitelka se znalostmi jen dvě kapitoly před námi, na střední a na vysoké nás zase bylo 30 ve třídě a výklad mě nebavil,“ shrnuje svoji zkušenost Petr, který po půl roce boj s personalisty vzdal a chystá se zabít dvě mouchy jednou ranou cestou za prací do USA. Že má zdejší výuka jazyků problém, potvrzuje i Česká školní inspekce. Podle její výroční zprávy tu probíhá 90 procent hodin stále „frontální výukou“, kdy většinu aktivity drží v rukách učitel – a hodiny cizích jazyků tudíž baví jen pětinu českých dětí.

„Běží reforma školství, od dob, kdy celé generace studentů angličtiny vyrůstaly na příbězích Prokop Family a papouškování vět typu ‚Kde je Brian? Brian je v kuchyni‘, se mnohé změnilo,“ hájí přípravu zdejších angličtinářů šéf katedry anglického jazyka a literatury na Pedagogické fakultě UK Petr Chalupský. „Ve školách se používají učebnice běžné v západní Evropě a studenty vedeme, aby své žáky především učili vyjadřovat názory, například formou debat nebo rozborů filmů a článků v originále,“ říká Chalupský. „Poslední Eurobarometr se dotazoval lidí starších 15 let, z nichž většinu ještě poslední reforma školství nezasáhla,“ vidí on sám jednu z příčin špatného výsledku Česka v anketě.

Nicméně průzkum studijní cesty„reformovaných“ angličtinářů ukazuje zásadní problém: ani oni sami nemají moc příležitostí si ony situace „reálného života“ zrovna moc osahat. Na seznamu předmětů není žádný povinný výjezd do zahraničí, a zůstaneme-li na Karlově univerzitě,dobrovolně odtud vyjíždí cvičitangličtinu v terénu jen 15 procent budoucích angličtinářů. „Jednak by byl problém to zafinancovat, jednak u nás všichni studují dvouoborově a předměty na sebe úzce navazují. Zajistit povinnou praxi všem tak, aby nemuseli na druhém oboru přerušit studium, by bylo organizačně příliš náročné,“ vysvětluje Chalupský.

Reálný život si však angličtináři z Karlovy univerzity moc neosahají ani v Česku – za pět let studia si zkusí učit jen dvakrát, pokaždé na dva týdny a na různých školách. „Samozřejmě je to málo – za dva týdny se ani nerozkoukají, nevidí u žáků žádný posun a nezjistí, zda mají sami na učení vlohy,“ komentuje to Marie Hofmannová, která má na fakultě na starosti didaktiku. „Zkoušeli jsme to u vedení fakulty několikrát změnit, ale narazili jsme. Nejspíš se bojí, že pokud budou studenti trávit víc času na praxi, vznikne dojem, že může být jejich studium zkráceno z pěti let na tři, jak navrhuje například Národní ekonomická rada vlády. Tím by ovšem škole ubylo studentů – a tím i peněz,“ dodává didaktička.

Vedení fakulty ale takové motivy k pohrdání praxí vylučuje. „Nesmysl. Důvodem je, že dokud se studenti neseznámí s legislativními prameny pro výkon učitelské profese, s principy bezpečnosti práce, dodržováním ochrany osobních dat a s etickými aspekty pobytu ve školách, nejsou na praxi připraveni,“ píše v e-mailustudijní proděkanka Anna Kucharská.

Mluvit jako Slovinci

Podle řady expertů však není možné nízkou úroveň jazykové výbavy svalovat v době internetu jen na školní výuku. „Kdo chce, doplní si řeč v jazykovce, kouká on-line na seriály v originále nebo si píše přes web s cizinci. Češi se prostě cizím řečem brání obecně,“ myslí si například sociolingvista Marián Sloboda z Filozofické fakulty UK. „Když se člověk na výsledky Eurobarometru podívá, dopadají Maďaři, Slováci či Poláci velmi podobně jako my – a taky se nám v jedné věci podobají: není u nich žádná výrazná menšina, s níž by se nedomluvili svojí řečí,“ říká Sloboda, podle něhož jde o důležitý faktor. Například v Pobaltí, kde mluví anglicky zhruba polovina obyvatelstva, tvoří velkou část populace cizojazyční Rusové či Poláci.

V podobném směru se nese i úvaha vedoucí kanceláře litevského ministra školství Vilmy BačkiĹ«tÄ—ové: „Naše země má historicky velmi silnou diasporu v USA a Austrálii, hodně lidí jezdí za příbuznými do zahraničí, což je ke studiu motivuje,“ vysvětluje paní BačkiĹ«tÄ—ová. „Zvládnutí angličtiny je tu navíc viděno jako podmínka odstřižení se od sovětské minulosti.“ Premiantské Slovinsko (66 procent lidí schopných anglické a 40 procent i německé domluvy) sice silné menšiny nemá, nebylo ale za komunismu tak silně izolované jako Česko – anebo i Polsko či Maďarsko. Tamní občané běžně sledovali například německou televizi, byli zvyklí jezdit za nákupy do severní Itálie. Slovinci navíc už v osmdesátých letech zrušili dabing a po revoluci zavedli povinnou výuku angličtiny od sedmi let. Čerstvě také zavedli povinně angličtinu od sedmé třídy ve výuce jiných předmětů. „Napříč společností panuje konsenzus, že pokud chceme jako tak malá země mít přehled, co se děje ve světě, zůstat zajímaví pro zahraniční zaměstnavatele a udržet si konkurenceschopnost, bez znalosti cizích jazyků to nepůjde,“ shrnuje slovinskou cestu k úspěchu Lea Sobočanová z lublaňské Asociace učitelů angličtiny.

Say 5 x 5

V Česku to zatím sice na rušení populárního dabingu nevypadá, přesto se však aspoň v některých metodách jazykové výuky snažíme s Evropou rovnat krok. „Angličtinář se může snažit sebevíc zkoušet různé scénky a hrát s dětmi hry, nic se ale nevyrovná tomu, když si žáci zvyknou používat jazyk v reálném životě,“ popisuje už citovanáMarie Hofmannová úvahu stojící na začátku experimentu, který před pěti lety rozjížděla na pedagogické fakultě své domovské Karlovy univerzity. Protože rodilí mluvčí tvoří jen tři procenta zdejších učitelů – a mimo hlavní město přijde do kontaktu s cizinci českých dětí minimum –, zaujala zkušenou didaktičku metoda, již od konce devadesátých let zavádí stále víc evropských zemí: učit v angličtině i jiné předměty školního rozvrhu.

„Pokud děti tu řeč slyší například v biologii či matematice, navyknou si anglicky reagovat na situaci, která je bližší reálnému životu,“ říká Hofmannová, která ještě s několika kolegyněmi prosadila tento projekt do testování v tuctučeských škol. Mimo jiné na Základní škole generála Zdeňka Škarvady v Ostravě.

„Děti na to reagovaly fantasticky, braly to jako vítané zpestření,“ shrnuje zkušenost zdejší zástupkyně ředitelky Martina Körberová. Angličtina se začala objevovat na úvod hodin matematiky, výtvarné a pracovní výchovy nejprve u prvňáků, dnes ji učí v pěti ročnících. Když se například probírají části lidského těla, spojí učitelka výklad s výukou příslušných anglických slovíček. „Ne všichni učitelé jsou toho samozřejmě jazykově schopní, chodí ale na školení a motivujeme je příplatky,“ říká Körberová. Část učitelů prý novinka motivovala k osvěžení vlastní angličtiny, někteří si zase zvou do hodin na výpomoc angličtináře.

Kvůli omezenému počtu učitelů, kteří takto dokážou učit, se postup zatím v Česku na rozdíl od Slovinska povinně zavádět nebude, didaktiku výuky svých kmenových předmětů v angličtině mají ale od loňska jako povinný předmět všichni studenti pražského „pajdáku“. A na podporu proškolení téhož je u těch pedagogů, kteří už školním lavicím odrostli, určena i čerstvá dvousetmilionová dotace z evropských fondů. Místo desítek škol, kde učí předměty jako matematika či biologie anglicky už teď, by jich tak měly být podle ministerstva školství, jež dotaci rozděluje, v příštích letech stovky.