Editorial: Odhlásit se ze života

Nestává se často, že bychom články, které nám pošlou čtenáři, publikovali na sedmi stranách a ještě jim věnovali obálku čísla. Když jsem před pár týdny začínal číst text, který mi přišel e-mailem, nic takového mě ani nenapadlo. Osmačtyřicetiletá žena z Prahy jej napsala jako svou soukromou terapii po nejnáročnějších chvílích svého života. Poslala ho jen několika nejbližším kamarádkám – a jedna z nich pak text přeposlala nám.

Po pár minutách četby však bylo jasné, že tentokrát půjde o výjimečný případ. Zuzana Pokorná popisuje první rok svého života poté, co jí nečekaně zemřel manžel a ona zůstala sama se dvěma nedospělými dcerami. Má na psaní talent, o svém smutku a samotě vypráví věcně a nepateticky, občas až v holých větách, které se zarývají pod kůži. A její osobní zkušenosti především přerůstají v obecné sdělení o životě v dnešní době – být vdovou v Česku vůbec není snadné.

Nedá se říct, že by náš stát své sirotky a vdovy nechránil. Děláme to formou peněžních podpor. Přesto ztráta blízkého člověka v pozůstalém snadno vyvolá pocit, že stát se chová jako nepřítel a celý svět se proti němu spikl. Nekonečné plahočení po úřadech, dlouhé čekání na vyřízení pozůstalosti, v němž neexistují žádné lhůty, tvrdá pravidla na ochranu osobních údajů, kvůli nimž se vdova nedostane k manželově úřední korespondenci – to vše pozůstalého čeká v čase, kdy má co dělat, aby se vůbec udržel na nohou. „Připadám si jako nesvéprávná nebo prašivá,“ píše Zuzana Pokorná.

Když se na byrokracii spojenou s pozůstalostí podíváme blíže, nenajdeme zas až tolik věcí, které by se daly snadno změnit. Část úředních úkonů by šla udělat on-line, notáři by měli dostat jasné lhůty pro dědické řízení. Ale většina oněch otravných maličkostí představuje nevyhnutelnou daň z toho, že žijeme složitý život, plný právních vztahů a bezpečnostních pojistek.

Do úředních sítí se zaplétáme celá léta, člověk, který po nás zbude, má pár měsíců, aby nás z nich odhlásil. Zuzana Pokorná o tomhle čase vypráví s otevřeností a bez fňukání. Hlavním tajemstvím jejího textu přitom je, že člověk z něj nemá pocit beznaděje, ale cítí spíš sílu a naplnění. Svůj první rok vdovy vybojovala a může se znovu nadechnout.

Zpravidla vám na tomto místě přejeme dobré čtení. Dnes ale uděláme výjimku.

Vážené čtenářky a vážení čtenáři – pište.

Petr Třešňák, zástupce šéfredaktora