Už od probuzení mám slavnostní náladu. Po snídani usazuji synka do kočárku a vyrážíme do květinářství. „Ale pro starší osoby se bílé lilie opravdu nehodí, to spíš tyhle temně červené růže…“ To neznáte naši babičku, madam, ta si kvůli té slávě pořídila nové šaty! Jojo, před několika dny se mi telefonem svěřila: „Dědeček je frajer. Myslela sem, že pudu v nejakym kostymku, ale děda mi kópil novy šaty!“ Nutno podotknout, tomu frajerovi je jednadevadesát.
„Jedeme na svatbu!“ odpovídám na zvídavý dotaz sousedky. „Babičce a dědovi. Na platinovou!“ Sedmdesát let spolu. Odlesk noblesy plynoucího času.
Už zní hudba, když manželé vstupují do radniční oddací místnosti. Ještě nikdy mi při spatření nevěsty nepoklesla brada tak jako dnes. Babička má bílo-modré šaty s vínovými doplňky, bílé sáčko, hůlku, střevíčky na podpatku… Svou elegancí strčí všechny svatebčany s přehledem do kapsy (dědečkovy vyšívané košile jsem si všimla až při hostině).
Z dojetí mě vytrhuje synek, jenž se sesoukal z lavice a po kolenou si to neomylně zamířil k cingrlátkové skleněné výzdobě. Hra na odnášení zpět nás baví jen chvíli, a protože syn miluje tiskoviny všeho druhu, je mu po prohledání kabelky obětován Respekt. Zpod lavice se ozývá spokojené výskání a obřad pokračuje.
Často žasnu nad umrtvováním slavnostních příležitostí formálními projevy, ale tentokrát musím dát paní oddávající za pravdu: tihle dva jsou opravdu vzorem láskyplného vzájemného soužití a příkladnými občany nejen Prostějova.
V sále sedí několik lidí, které neznám. Přijde na ně řeč při pozdější hostině: „A taky tam byla dědečkova a babiččina obvodní lékařka. Ta, co dědovi vždycky vynadá, když ho potká ve městě na kole…“ Nemohu si odpustit poznámku, že na kole se dědovi ještě nikdy nic nestalo, zato si naštípl kost doma, když zakopl o roh gauče.
A to už přichází jeden strýc se zprávou, že si právě telefonoval se svým kamarádem redaktorem, který má zájem o fotky a pár slov o této výjimečné události a slibuje reportáž v regionálních zprávách. Uzávěrka je za hodinu a půl, takže uprostřed hostiny hekticky odesíláme žádané dokumenty.
Tentokrát ne pokles brady, ale oči z důlků, když se za další dvě hodiny dozvídáme, že zpráva nakonec vyjde v jistém bulvárním deníku. (Opravdu vyšla, a nebudete tomu věřit, i s rozhovorem! Jak to ti kluci a holky z onoho plátku dokázali?) Je mi trapně a smutno nad promrhanou energií, kterou jsme tomu věnovali.
Ále co, nebudeme si tím kazit den! Jedeme se ještě podívat na dům, který je s romantickou historií našich oslavenců nerozlučně spjat. Bývalá cukrárna, krásná cukrářka za pultem, mladý sportovec u stolečku s kávičkou… Další události už byly pragmatičtější. Svatba zachránila tehdy osmnáctiletou babičku před nuceným nasazením v Německu. Jak říká, ne všechny její spolužačky se vrátily zpět domů. Odpoledne pokračuje v domě tety Věry, nejmladší dcery babičky a dědy, která celou dnešní událost zorganizovala. Nad kávou a babiččinými bílkovými pusinkami („děcka, to sem vám prostě musela upect, ať na ten dnešek máte pěknó vzpominku!“) dojde na historky o tom, jak ten dnešní příkladný občan zapomněl jednou synka i s kočárkem na fotbalovém stadionu, či řešíme, jak je možné, že teta Dvořáčková měla za svobodna po otci stejné příjmení jako sestra její matky. Za pomoci tužky, papíru a několika grafů, když už babička tuhle záhadu vysvětluje potřetí, to nakonec pochopíme. Čest našim předkům, neměli vždy na růžích ustláno.
Ale pak už jsou všechny malé děti unavené a je čas se rozloučit. Dostáváme pusu na cestu, výslužku a s radostným pocitem sounáležitosti k tomuhle kmeni se vydáváme na cestu domů.
BÁRA KNOTKOVÁ, vnučka
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
